číslo 8/2004, ročník pátý
Ne-aktuálně z redakce
Z deníkových poznámek Zdeňka Mitáčka
Ve
čtvrtek jsem byl podruhé na autorském čtení, opět na Provázku, na Petru
Placákovi. Bylo to trochu netradiční, protože Placák je víc esejista než
prozaik nebo básník. Četl z prózy-eseje o výletu do Francie, do kraje
Katarů. V jeho próze vypravěč vede mimo jiné dialog s dívkou Kateřinou,
která zastává „předprogramované“ názory ve stylu socialistické dějepravy,
aby na závěr z Kateřiny nechal vyjet CD s copyrightem „Charles University
of Prague“ a vypuštěnou pannu dal zpátky do přenosného kufříku... Což
bylo při té esejovitosti nakonec celkem vtipné.
Potom četl ze svých rozhovorů se Stankovičem a s Pánkem z knihy rozhovorů
Kádrový dotazník. Nakonec chvíli odpovídal na dotazy, třeba o petici S
komunisty se nemluví, víc o politice než o literatuře. Na dotaz jednoho
přítomného moravisty odvětil, že Moravu uznává, lidé v Praze, se kterými
mluví, se prý často smějou, skoro pořád se smějou a někdy to vypadá, že
ani neví, čemu se vlastně smějou, zatímco lidé na Moravě se většinou nesmějou
ničemu.
Byl stylově oblečen. Obyčejné boty, černé bermudy, nebo jak to nazvat,
starší světle šedé kárované sako, pohodlně obnošené. Chodec. Mluvil tiše,
čtení bylo jakžtakž slyšet, ale musel se o to trochu snažit.
Nebylo tam moc plno, okolo dvaceti lidí. Pár posluchačů, které jsem odhadl
jako zástupce katolického středního proudu, se uprostřed čtení zvedlo
a odešlo. Zapaloval si cigarety, zapalovač si vypůjčil právě od jednoho
z těch, co odešli, a pak ho nemohl vrátit.
- - -
Dnes jsem po ránu vyjel na výlet směrem na Útěchov, na rozcestí u Studánky
jsem to vzal lesem nahoru, trochu jsem zabloudil a dojel až k rozcestí
Pod Útěchovem. Pak do Ořešína, tam k Rakovci a zase Mokrou horou nahoru.
Chtěl jsem původně jet po silnicích, ale vyšlo to opět převážně lesem.
Celkem 14,1 km.
- - -
Na Placákovi jsem se potkal s MJ. Známý ještě z fakulty, vystudoval historii
a nedávno dokončil doktorát. Teď dělá v TVB1, což je městu poplatný sdělovací
prostředek jak vyšitý.
Vedl jsem úvahu, jestli urputná sympatie mas ke komunistům není výsledkem
toho, že nás na závěr demokracie smetli Němci a pak zas Rusové, jestli
se třeba lidi nezačali bát, že jsme slabí a že nás demokracie nechrání.
MJ. vysvětloval, že je to tím, že jsou lidi naštvaní, kolik se toho tady
v nedávných letech rozkradlo. Já si také myslím, že si lidé, kteří se
topí v problémech, v určité chvíli začnou přát, aby se topili v problémech
ještě větších, když už, tak už, ať to stojí, co to stojí.
Taky jsem se ve středu na chvíli díval na Studnu, případ z roku 1970,
tedy zrovna z roku mého narození. Přepnul jsem ve chvíli, kdy otec se
nepřítomně kývá se sekerou v ruce nad zabitou matkou - škoda, že si to
už přesně nepamatuju, jednou jsem snad ten díl viděl celý, je to o rodině,
která se mentálně obednila na svém statku a bála se, že by mohla přijít
o nějaký majetek, který snad ani vlastně neměla.
To se může samozřejmě stát za každého režimu, ale komunismus se svým vyvlastňováním
a znárodňováním tyto obavy v lidech dost podporoval. Proto mi Studna přijde
jako jeden z dílů, ve kterých MZ řeší problém, který vznikl díky tomu,
že u nás vládla strana, jejímž byl sám vzorným členem, což je zásadní
pro pochopení, proč je ten seriál tak zajímavý. My vám vymyslíme problémy,
které budete řešit. Tak prožijete svůj život a nakonec nám za to ještě
budete vděční.
Možná je ten seriál zajímavý i proto, že vznikl na bázi skutečných událostí
ze života, který byl obyčejný a o kterém se dneska nikomu moc nechce nic
točit. Ke kterému se dnes autoři moc nevrací. Obyčejnost chybí. Podobné
maloměstské „krváky“ chybí a lidi je přitom mají ze životních zkušeností
ještě v paměti. Něco je třeba v Pelíškách nebo Šakalích letech, co se
týče filmu. Jenomže lidi chtějí i seriály, svůj večerní chleba, návykovou
látku. Pamatují si na MZ jako na kladného hrdinu, potřebují kladného hrdinu
a s lety ho nemění.
Dvě výstavy
V červnu se představil v Praze v Adrii v Galerii kritiků, která jako kdyby
převzala pozici blízké zplanělé Špálovky, Josef Žáček. Obrazy působivé,
zajímavé. Nechám je charakterizovat slovy Ivana Jirouse, který bohužel
chválí cokoliv od svých kamarádů, ale občas se i trefí. Nuže úryvek z
katalogu:
„Ach jenom pár poznámek. Přerušovaný a udržovaný cyklus maleb Josefa Žáčka
Genius Loci není adorací malebné Prahy. Je nářkem nad ní. Nářkem téměř
monochromním, temným, zděšením citlivého člověka. Nad tím, co se z Prahy
stalo. Temné zoufalství, co se z města, které jsme tolik milovali, ještě
stane. Libuše předává, věštíc, květinu. Komu? Snad vlkodlakům? Podivným
šelmám se do útrob souká město, které jsme milovali.“
A první týden v červenci skončila výstava Bohuslava Reynka v Galerii Zdeňka Sklenáře na nábřeží hned vedle Slavie. Co říkat o Reynkovi, co už dávno nebylo řečeno? Novem byl cyklus dle písemného vysvětlení inspirovaný technikou Camilla Corota, který však vyhlížel jako Boudníkův explosionalismus či obdobné snahy známé z počátku padesátých let ze světa. Inu, když je něco ve vzduchu...
(Petr Motýl)