číslo 6/2005, ročník šestý

Ne-aktuálně z redakce

Koláž Kateřiny Bolechové

Petr Španger

Ve tvém nitru

Ponořit se do sebe,
aby ve tvém nitru
skončil jeden zlý rok.
Jako sluneční světlo,
které se vzněcuje
v prosklené konvici na stole.
Když němý křik dětí otevře ústa
a zahradu jako sněhovou kru odplaví
přízrak malátného podzimu,rozjitřený
čerstvě vyvrženou touhou
po osamění!

Jiří Popelínský

Podškolí

V odpoledni
když se tetička Jílková vracívali z Podškolí s travou
sedli si v půlce kopce na taras
zpod zástěry vytáhli krajíc chleba a jedli
A když pak šla drobotina ze školy
ptávala se jich ...
„A co že máte teta ten chleba namazanej tak na klusto?“
„I vy moji andílci" říkávali
„Když já jsem byla mladá
nebévalo tolik jako dnes
To jsme si mastili chleba o břuch“
Pak sáhli do travnice
a každýmu podali po sladké hrušce

Honza Benda

Diplomat

„Přišlo na vás udání, že píšete verše“,
udeřil jednou pan Y na pana X.
„Je to pravda?“
„No, je“, na to pan X.
„S tím okamžitě skončíte nebo poletíte, jasný?“
Pan X se zachmuřil a odtušil:
„Hluboké propasti, široké pláně,
tam létají orli, tam je můj domov,
na vysokém útesu je mé hnízdo,
to už je próza, ne?“

Z dopisu Romana Szpuka
To by Tě mohlo zajímat: už dvakrát jsem objevil čmeláka zpitého květy natolik, že se takřka nemohl hnout z místa. Zachycený zadníma nožkama v květu, hlavičku zvrácenou dozadu, bezmocně máchal předníma nožkama ve vzduchu. Vyspával kocovinu až do rána. Myslel jsem, že je po něm, ale nakonec se zmátořil a odletěl. Že by pro ně některé květy byly jedovaté?
Stalo se to na Churáňově. Čmelák se tam opil na dřípatce horské. A pak jsem ho viděl takhle opilého ještě na horské louce pod Hrbem, to je kousek od Nových Hutí. Byla to úplně stejná poloha: zachycen v květu za zadní nožičky, hlavou zvrácený vzad, předníma nohama jen zpomaleně a omámeně "hrabal" ve vzduchu.

Zdraví Roman

Iva Košatková

Ulehlé stráně
Snosy tíhy
Napuchlá květenství
Starých třešní
Žluť blatouchů u potoka prozrazena
Čekání na příchod stínů
Z údolí na blízko
Pomstít se za každou trochu
Zlata paběrkujícího slunce
Pastvinní zeleně
Hadí kouře z vesnice
Spuštěná znamení

Fotografie: Michal Šanda

Aleš Kozár

* * *
Řeka jde opačným směrem, než je domov. Divuplné jaro se obráží v oblázcích na jejím břehu. Svist hmyzích křídel pohmoždil bolestiplné studně ticha. Každé záchvěví života obrací vzpomínku tam a zpátky, jako by slepá toužila obkroužit do výšivek teplo hvězd. V času země není samoty. Jen lidské srdce musí vyprodat své jizvy, odchody a zbavit se francouzských holí. Proud jde totiž opačným směrem, než je domov.

Rostislav Dittrich

BAREVNÝ SVĚT

Hladové oči čínských krys se tiše sunuly po mém piánu. Kvílivé zvuky hladovějících zvířat lehce nadzvedávaly nosánky přežraných koček. Mé pomerančově zbarvené ucho přijímalo tyto nelibé zvuky s úžasem a hladovým krkem. Z umyvadla vykoukla zvědavá užovka a ukousla si hlavu. Bezobratlý živočich právě zatápěl v kamnech. V hlavě se mi uvolnila částečka šedé důry mozkové a vykanula mi z oka jako velká slaná slza.
Hodiny na věži právě odbíjely podzim. Venku padalo k zemi listí jako mrtví ptáci a helikoptéry.
Žlutozelená žabka poskakovala po modrém koberci a pípavě si prozpěvovala Offenbacha. Žlutá moucha přistála na blankytném lustru a čistila si přední nožičky. Vydávalo to zvuky zelených havranů, kterým naskočí husí kůže. Vůbec husy, zvláště ty pruhované, mají bezvadný orientační smysl. Jednu už mám v troubě. Strčím tam hlavu a dívám se, jak se její pruhy pomalu mění v duhu. Mám v troubě duhu a hlavu jako vodní meloun. Měl bych taky nakrmit své hlavonožce, ale nevím, čím se živí. Zkusí fialové veverky. Už nastal jejich čas. Lezou mi ustavičně do umyvadla a do vany a neustále si pouštějí teplou vodu a kradou mi šampón. Radka se bojí jejich ocasů. Rostou odzadu a šíří se. Plním jimi zeleně pruhovaný kbelík. Hlavonožci poulí oči a třesou se nadšením.
Pak zhaslo světlo.

PRO MARUŠKU

Drahá, roztekla jses mi do skvrn. Mé epileptické vidění světa dostalo vážnou poruchu. Místo pojistky jsem si zajistil drátem.
Následující požár vážně narušil rovnováhu tohoto světa.
Ruce se mi houpou podél těla v rytmu siderického kyvadýlka. Kyvadlo držím v zaťatých zubech a čekám na zázrak.
Přichází ručitel a žádá vyrovnání dluhu.
Vše jsem mu odevzdal.
Stojím s prázdnými kapsami a mé tělo se zvolna posunuje směrem k jasnějším zítřkům. Asi se nechám také znárodnit. Také mi zůstalo kuličkové pero a kus holé zdi (hlavou zeď neprorazíš). Holá prdel. Bez práce nejsou koláče. Hlavní je, abych si vše zdůvodnil.
Za oknem na parapetu tančí sýkorky svůj hladový tanec. Pamatují si mě z loňska, kdy jsem jim rozhazovačně dával lůj.
Lojovky a jobovky miluju. Dával jsem je do hořké kávy a sypal si je večer do hlavy. Vždy, když jsi mě navštívila, hostil jsem tě semtele. Už ne tele, a ještě ani kráva.

UKOLÉBAVKA

Když se nechce spát, tak ti dělám brum, brum, brumendo. Nebudu ti lhát, spíš a spíš, když hvězdy zhasínají. Jindy ti koupím papírového draka a s ním budeš princezna - ta pravá.
Zleva se bouří proletariát. Buď zdráva, Auroro!
Co je volovo, přenech císaři. Mosty Antonína Zápotockého se moudře staví a slaví jejich otevření, kupříkladu v Plzni. Některá města jsou zlá a ještě horší. Ty komíny a z úst se kouří. Vyklepaná startka nese v sobě poselství. Na čelo mi ťuká jaro. Ťuknu ti také jednu.
Mezi očima máš malinkou hvězdičku. V ruce držím pampelišku a držím k tobě oslavnou řeč.
Po ruském zvyku klaním se k zemi a jazykem obleptávám tvé stopy v písku. Z popela jsi povstala a k nebesům stoupáš. Hosana.
Jsi královno a já jsem šašek. Jsem šašek a šaším. Všechny smysly sebrali mi sysli a šašky. Šuškanda a šeptanda narušuje rovnováhu tvého spánku. Šaškuji a brumlám a ty usínáš. Spíš.

DOPISY

Zítra budeš rozevřená. Tvou šťávou zvlhčím si tvář. Ve tváři prušácké znamení svědí a pálí jak nemoci z rozkroku, pokroku a pohlaví.
Páhlaví o tom nic neví. Na hlavě pohlavně nosit půjčený cylindr. Je černý a klaní se na vše strany. Nemá etikou uložené pohlavní přizpůsobení. Zatím si jen tak stojím a jsem svému postavení vděčen, těším se na zástupy slečen a nových Esmerald.
Esmeralda rozevřená.
Vlhká a vstřícná bojuje se svým klínem vítězné staccato proti mým slabinám. Vzrušený dech a dechy, klávesám nic neříkají.
Smím vám políbiti ručku, milostivá? Esmeraldo?

LI

Na fialové louce seděla žlutá žena a česala si vlasy. A bylo jaro.
Šel kolem zelený panáček a smekl klobouk. "Proč si žlutá ženo zde na fialové louce češeš své vlasy? Vždyť už je jaro."
Žlutá žena chtěla více vědět a učit se. V únoru se jim narodil Číňan Li. Ale vůbec neměl šikmé oči, a dokonce nebyl žlutý, tak o něm všude říkali: "ten černý vzadu".
A to je konec.

Fotografie: Zdeněk Mitáček

Bledavý Perleťovec: Před prázdninovou filmovou pauzo
V pátek prvního července viděl jsem ve filmovém klubu (tuším potřetí nebo počtvrté) film Sergeje Paradžanova Barva granátového jablka (1969). Nikdo z velkých režisérů dvacátého století – Mélies, Ejznštejn, Vigo, Buňuel, Wajda, Goddard, Kurosawa, Straub (abych jmenoval alespoň některé, kterých si obzvlášť vážím) - nedosáhl tam, kam tento Armén, všichni jsou proti němu jen autory vynikajících filmů, zatímco on je tvůrcem geniální básně, jaká v historii kinematografie nemá obdoby. A je velmi pravděpodobné, že už nikdy nebude překonána.

Fotografie (stažené z adresy nostalghia.cz) film přiblížit nemohou, ten je nutno vidět. Jsou jen jeho velmi, velmi vzdálenou ozvěnou.

Bledavý Perleťovec: Knižni hlídka
Svatava Antošová (*1957) doposud vydávala knížky poezie, do jejího prvního publikovaného románu Dáma a švihadlo básnické vidění skutečnosti ale cestu nenašlo. Profese novinářky, kterou autorka vykonávala, ovšem text ovlivnila převelice. Veškeré současné noviny a téměř všechny časopisy se vyznačují nízkou jazykovou úrovní svých článků a chabými vyjadřovacími schopnostmi svých redaktorů, povrchností, lží přijímanou jako samozřejmou součástí života, lhostejností a cynismem a ubohou myšlenkovou úrovní. Tak špatné jako s týdenním a denním tiskem to ale s románem Svatavy Antošové dozajista není, byť autorka na vyšší umělecké snahy zcela rezignuje a spokojuje se s řemeslným popisem, s prací, která je – z jistého hlediska – zručně odvedeným výkonem. Svatava Antošová je natolik ponořená do přítomného okamžiku, kterým žije, není schopna jakéhokoliv nadhledu, odstupu, zobecnění, což u románu velmi problematické. Byť je tento postoj pro současnost typický, uplatňovat jej v próze přináší výsledek právě jen pro současnost, pro čtenáře, kteří právě bez nároků na zamyšlení se nad sebou (a se strachem z něj) chtějí číst příběh o sobě samých – o lidech, kteří žijí okamžikem a nechtějí znát ani minulost ani budoucnost.
Svatava Antošová ovšem literární talent má a její próza není „čtením pro ženy“, chce říci cosi víc, především o sobě, ale trochu i o druhých, především o svých přátelích z literárních kruhů, pro které je – byť neobstávají – umění stejnou vášní jako pro ni. Podstatnou část knihy tvoří popis vášně v podobě sexu, ten je ale ve studeném podání autorky více předmětem, věcí, se kterou se obchoduje, než plamenem, kterému se podléhá. Snad je tomu ve skutečném životě Svatavy Antošové jinak, ale tato poznámka se týká románu, jeho slov, vět a odstavců, nedostatku úcty k posvátným kravám zvaným „duch“ a „tvar“. Kteřížto sudokopytníci jsou autorce jistě k smíchu, odvrhnuti jejím pragmatickým racionálním kalkulem do světa, který není – ale právě v něm podstata veškerého umění spočívá.

Bledavý Perleťovec: Cangaseiro...
V nejmenovaném filmovém klubu byl v pondělí 27. 6. promítnut film Glaubera Rochy Černý Bůh a bílý ďábel (1963). Jistě právem patří ke klasice světové kinematografie. Realistický až na kost a zároveň přeludný, ne ovšem v duchu „magického realismu“ proslulého v literatuře, ten tento film na plátno převést nedokázal, nedokázal to ani jakýkoliv jiný jihoamerický film, který jsem viděl a který se o to pokoušel. Skutečnost je příliš drsná a vraždění a mučení a hlad a nenávist a šílenství kamery latinskoamerických režisérů zachycují na rozdíl od stránek knih velmi syrově a neúprosně. Jedné knize byl tento film ale velmi blízko, a sice románu Joao Guimaraese Rosy Velká divočina. Ten román je naprosto úžasný, stejně jako film, který skončil v pondělí o desáté večerní. A stejně jako po přečtení zmíněné knihy, pochybnost o člověku a lidstvu je najednou obrovská. Pak přijde noc a další den.

Fotografie 1: Režisér Glauber Rocha
Fotografie 2: Z filmu Černý Bůh a bílý ďábel

Z deníkových záznamů Zdeňka Mitáčka
18. 6. 2005
Ve svém spartánsky zařízeném pokoji na podnájmu, odkud jsem redakci svěřeného webu vedl, jsem často začínal uvažovat nad tím, jak dnešní svět odděluje dění na scéně od dění za scénou. Jak jiné je to, co se děje v zákulisí show, od toho, co probíhá na osvětleném jevišti. K životu toto rozdělení patří, je skvělé, když někdo něco umí a dovede to předvést před lidmi: zazpívá písničku u táboráku nebo u piána ve společnosti. Ostatní se přitom ztiší a poslouchají nebo se přidají.
Často se při sledování médií nemohu zbavit dojmu, že zákulisí je daleko důležitější. Ale v setkáních jsem míval mnohdy dojem, že je očekáváno jeviště a nikoliv obyčejný život, jaký je. Že je očekáváno něco jiného, než co jsem a jak žiji. Že obrazy z médií povzbuzená očekávání realita nenaplňuje. Že mnoho lidí žije ve snu, který spatřili na televizní obrazovce.
Na druhou stranu je pravda, že snění je člověku vlastní. Rozhodně je zajímavé, že ve snu vidíme obrazy. Jelikož je mozek vnímán pouze jako sídlo myšlení, bylo by na místě, abychom ve tmě a při zavřených očích v mozku neviděli, ale jenom mysleli. Místo snů bychom měli mít pouze abstraktní myšlenky. Ale protože sny jsou obrazy, je to jakoby v naší hlavě i v noci a ve spánku existovaly určitým způsobem rozměry reality. Alespoň v tom smyslu, že ve snu, podobně jako v bdění, obrazy nejprve vidíme a až poté je pojmenováváme. Stejně jako na obrazovce zapnutého televizoru.
Jsem tedy možná jenom pátrač v zákulisí, a proto by bylo možná užitečné, kdybych uznal, že několikavteřinový reklamní spot, půlhodinový televizní detektivní seriál nebo večerní zpravodajská relace jsou formami sdělení, která jsou zřejmě v dnešní době nezbytná, a nikoliv, že jsou upírskými krádežemi mého života, jak se mi to často jeví.
Proto by asi bylo dobré, abych neuvažoval nad světem těchto médií a TV zvláště. Americký beatnik Ed Sanders, který před několika dny navštívil Prahu, v rozhovoru pro magazín Hospodářských novin řekl, že celý život řeší problém, jak se dostat do médií, konkrétně do TV. Z toho pohledu, že v USA jsou sledované TV stanice v rukou konzervativněji laděných lidí. Řada konzervativců, které čtu, však naopak tvrdí, že americké TV stanice jsou naopak v rukou levicově smýšlejících osob. Píšu to sem jen pro příklad, protože české dnešní TV stanice také jsou v rukách jistého typu výrobců programu. Občas je tam něco užitečného, ale člověk pak má stejně dojem, že to krom něho nikdo neviděl. Čeští intelektuálové mají možná snazší přístup do TV než američtí do americké. Ale to, co říkají, je mnohdy jen odleskem myšlenky a převážně je jen vyprávěním na téma "jak jsem se sem vlastně dostal". Kamera v rukou redaktora české TV slouží jako skener, kterým kolektivní vědomí české společnosti hledá osoby, které mu budou sympatické. Nejde zde o názory, ty naopak musí být ve většině případů odloženy již v maskérně, aby diváku nepřekážely ve výhledu.
Chtít se dostat do televize, není to nakonec trochu odvážné přání? Je to jako chtít se dostat lidem do snů.
Děje se ale život, předává se význam, jen prostřednictvím TV, internetu a časopisů? Slova 79 let staré knihy Jakuba Demla Hlas mluví k Slovu, napsaná jakoby jen tak, jako by tvrdila, že ani zdaleka.

Fotografie: Zdeněk Mitáček

Pavel Řezníček: Čtvrteční výlet na Sázavu
Ve čtvrtek 23. 6. jsem sázavským pacifikem vyrazil – zrazen přítelem – sám na výlet do Sázavy nad Sázavou. S přestupem v Čerčanech, kde začíná takzvaná Horní Sázava. Dorazil jsem do Sázavy nad Sázavou, kde žijí nebo žily osoby mně nemilé jako Pavel Kohout a Michal Viewegh (Viewegh česky znamená dobytčí cesta), ale narodila se zde roku 1905 osoba mně velmi milá, a to Jiří Voskovec. Dlouho jsem hledal jeho rodný dům, když už jsem hledání chtěl vzdát, v poslední minutě jsem ho našel. Případným zájemcům bych poradil vyjít za slavný Prokopský klášter a jít po silnici, která míří na Uhlířské Janovice. Po kilometru chůze k domu dojdete, je hned u cesty a pod ním stojí kaplička a ještě o padesát metrů dál je umístěna plastika proslulého Prokopova ruchadla. U plasticky začíná pěšina mířící do lesa. Jde vlastně o starou křížovou cestu. Informaci o rodném domě Jiřího Voskovce najdete právě zde, na ceduli z tvrdého papíru zabaleného v igelitu a přibité na stromě. Zde se líčí historie domu postaveného Soběslavem Hipolitem Pinkasem, známým českým malířem a dědečkem Jiřího Voskovce. Je zde citát z Voskovcova dopisu ze Spojených států amerických: „Praha mi může být ukradená, ale vždycky si vzpomenu na Sázavu-Budy, kde jsme bydleli, a i když dnes jsem v Holywoodu, tak západ slunce je pro mne na Vlkančickém kopci a východ na Talmberku. I když tady v Holywoodu je západ slunce na Santa Monica a východ na Santa Barbara.“
V den mého výletu bylo 85 stupňů Fahrenheita, nikoliv 451, jak píše Bradbury, vím to podle toho, že v sázavském kraji se rozmohla móda dávat si na baráky velké teploměry made in China, se stupnicí nalevo Celsia a napravo Fahrenheita. 85 stupňů Fahrenheita je 30 stupňů Celsia.
Ve čtvrtek 31. června jedu do Českého Šternberka.

Obrázek 1: Lesní cesta nad Sázavou
Obrázky 2 a 3: Proslulý Prokopský klášter v Sázavě nad Sázavou

Bledavý Perleťovec: Na nábřeží Vltavy
V Galerii Hollar se konala v červnu výstava Jiřího Samka (*1955) nazvaná Hlubotisky z lina.
Jiří Samek se narodil v Náchodě, gymnázium studoval v Broumově a bydlí v Polici nad Metují, tedy v kraji bratří Čapků a Josefa Škvoreckého, ovšem jen co by kamenem dohodil, za jedním hřebenem kopců, nalézá se kraj, odkud pochází František Kupka a Josef Šíma a ovšem Božena Němcová, kraj, kde soubor medjiních kreseb v muzeu v Nové Pace– kromě jiných známých příkladů - dokládá blouznivou a mystickou tradici tohoto koutu české země, jehož zvláštní světlo v současné době zachycují v kraji žijící malíři Vladimír Hanuš a Jiří Mědílek.
Místa, na nichž se tiše chvěje vzduch, aby odnášel myšlenky i předměty ven z tohoto světa, zachycuje ve svých tiscích i Jiří Samek, dle katalogu laureát několika grafických cen, širší veřejnosti - a doposud i mně - ale autor neznámý. V pracích na výstavě prezentovaných zobrazuje Jiří Samek především důvěrně známá místa: skleník a záhony na zahradě, květiny za oknem, patníky u cesty. Skrze ně ale dokáže tak jako čínský básník dávných věků uchopit celý vesmír, jejich prostřednictvím s ním splývá v jednotě. Jeho grafiky jsou křehké a pevné zároveň. Křehké jako kdyby se měly při doteku rozsypat na kousky, ne jako kdyby se měly proměnit ve sněhové vločky, které roztají na dlani nebo zapadnou do závěje, jen chvilku je bylo možné pozorovat ve vzduchu, třpytící se, zázračné, v proměňujících se strukturách a tvarech, které vytvářely. A pevné jako kdyby držely neviditelnými vlákny svět pohromadě, jako kdyby jejich čáry byly těmi nejpodstatnějšími čarami života, tím co je jedině důležité žít.
Jiří Samek pokračuje v tradici výtvarného projevu, jehož představitelem byl Václav Boštík, který zemřel letos v květnu. V témže duchu, v příbuzné formě, ale po svém tvoří Karel Malich či Václav Sokol. Specificky česká lyrika, tak hluboce odlišná od exprese našich německých sousedů, na něž si v tiché síni Hollaru zaplněné černobílými grarikami nebylo možné nevzpomenout: pokřikovali v podobě brunátných turistů na chodníku za jejími okny.

Honza Benda

DOJENÍ (Pokus)

Pan X chtěl z pana Y
vydojit báseň.
Vzal si štokrle,
posadil se k němu
a jal se jej plácat
vší silou do zad.
„Uh!“
„Uh!“,
hekal pan Y,
ale báseň z něho nevyšla.
Škoda.

Petr Motýl: Osud jednoho talentu
V druhé polovině května jsem na filmovém plátně, zpod kterého tak rád přináším denunciace, zhlédl pět filmů Rainera Wernera Fassbindera. Strach jíst duše, Effi Briestová, Bolwieser, Manželství Marie Braunové a Lily Marlen.
Čím více se blížila Fassbinderova brzká smrt (zemřel v sedmatřiceti), tím byly jeho filmy horší a horší, tím více svému tvůrci přinášely peněz, slávy a úspěchu. Těžko z pěti filmů soudit na celek režisérova díla, jde o pouhý zlomek, ovšem snímek, který česká monografie o Fassbinderovi z pera Borise Jachnina (psaná pod pseudonymem Jan Grulich) považuje nejen na základě dobových ohlasů za jeden z nejlepších ve Fassbinderově filmografii - Effi Briestová, je skutečně mistrovským dílem. Čistý, průzračný přepis románu Theodora Fontana, autora v Čechách nedoceněného a nepříliš známého, v Německu ovšem váženého (ne náhodou se jím v jednom ze svých románů zabývá Günter Grass) natočil Fassbinder přesně v duchu předlohy, která vykresluje svět pruské šlechty na konci 19. století. Nemilosrdně, ale přesto s láskou. Ploché krajiny u moře, vítr, závěsy v oknech, zrada a nenávist, vědomí příslušnosti k ideálům kasty, k tradicím, v nichž jsou postavy filmu (a románu) uvízlé jako ve vězení, jehož zdi nemohou a nedokáží překročit, a které uctívají přesto, že jim ničí jejich životy, nicméně jsou silnější než ony, než láska i smrt. Okouzlující jsou kostýmy a chladné jsou interiéry, příznačně jsou pak rychlé přechody z přepychových komnat do venkovské kuchyně či do stáje nelichotivě vypovídající o kultuře, jakou byla prodchnuta pruská aristokracie. Jednotlivé scény jsou propojeny četbou úryvků z románu v podání Rainera Wernera Fassbindera a jeho němčina, stejně jako jazyk všech ostatních představitelů je nádherná a čistá, stejně jako hudba Camilla Saint-Saense a Ludwiga Spohra, se kterou se prolíná (Per Raaben, stálý autor hudby k Fassbinderovým filmům tentokrát zůstává v pozadí, výprava je mistrným dílem dalšího stálého člena Fassbinderova štábu Kurta Raaba). Herecké výkony, v čele s představitelkou titulní role, Fassbinderovou stálou hvězdou Hanou Schygullou, jsou fascinující.
Další film, který jsem ve filmovém klubu viděl, Bolwieser, natočený podle románu Oskara Marii Grafa, učinil už vstřícný krok k "obyčejnému filmu" a Manželství Marie Braunové už byl dobový komerční trhák, ač je vzhledem k poměrům v současné evropské kinematografii filmem vlastně zcela nekomerčním. Ale pokud je srovnáván Fassbinder s Fassbinderem... Hana Schygulla jako Marie Braunové je ovšem v roli představitelky německého hospodářského zázraku stejně nesmírně přesvědčivá jako Lily Marlen, zpěvačka legendární písně v dalším režisérově úspěšném snímku, bohužel z podstaty svého vidění světa Fassbinder v každém z těchto filmů více a více ustupuje. Dokonale řemeslně zvládnutá Lily Marlen je vzhledem k předchozím režisérovým výkonům snímek rezignovaný a povrchní. Probleskne jím ovšem pár vynikajících záběrů, na které těžko zapomenout, ale jako kdyby jej natočil režisér, kterého film už vlastně vůbec nezajímá.
Na filmy Lola a Touha Veroniky Vossové, které ve Fassbinderově profilu a poslouposti jeho filmografie následovaly, jsem už nešel. Předpokládám, že kino bylo plné, bylo čím dál plnější v přímé úměře s dobovou komerční úspěšností Fassinderových filmů, plný sál na Manželství Marie Braunové a Lily Marlen, pár diváků na Strachu jíst duše, o něco více na Effi Briestové. Propásl jsem úvodní film cyklu - Katzelmachera, což mě zpětně velice mrzí. Nicméně děkuji filmovému klubu za filmy režiséra, s nímž jsem se naposledy setkal, když mi bylo jedenáct let, tehdy v bavorské televizi měl premiéru jeho třináctidílný přepis románu Alfréda Döblina Berlin-Alexanderplatz. Jezdíval jsem na prázdniny k babičce do Klatov, kde vysílání z tehdejšího Západního Německa bylo možné běžně zachytit. Babička seriál sledovala pro fenomén seriálu, pamatuji si, jak mě tenkrát hluboce zaujal hodně jiný způsob hraní herců na obrazovce, jiné záběry kamery, než na jaké jsem byl zvyklý. To je nějaký úžasný svět, o kterém mi nikdo nic neřekl, myslel jsem si tehdy, tam chci být. Naivita dítěte, která mi zůstala dodnes, byť se jí současná společnost sebevíce vysmívá. Inu, k tomu abych se proti její bezduchosti dokázal prosadit, mi chybí razantní holínky Rainera Wernera Fassbindera.

Na fotografiích: Rainer Werner Fassbinder, jak šel čas...

Petr Španger

Někam se úzkostně schoulit

Veliké sprosté lucerny
prošpikují město
a jarní ulice.
Krvelačná vlídnost tvého pohledu
setřepává se střech zmrzlé ptáky,
kteří se tříští o dláždění
do třpytivých girland a střepin.
Někam se úzkostně schoulit
jak k pilíři mostu přitisknout
na tvoje potemnělá ústa,
než v realitě sebeklamu-
mrknutí kamenných víček soch
odvane chlad
kvetoucího hřbitova.

Obrázek: Jakub Schikaneder - Ulice s chodcem (1905-1910)

Bledavý Perleťovec: Výstava fotografií
Udiveně jsem konstatoval, že vstupné do Galerie Langhans nacházející se ve Vodičkově ulici v Praze nečiní dvě stě korun českých za výstavu, jak jsem se doposud domníval, nýbrž korun šedesát. Navštívil jsem tedy výstavu pojmenovanou Nazar, na které se prezentovalo dvanáct fotografů zachycujících svými snímky současný arabský svět. Žádný z vystavujících umělců mne neoslovil, jednalo se většinou o „novinové fotografie“ a o několik nepodařených experimentů. A o arabském světě expozice informuje podobně vnějškově jako již zmíněné noviny, sází na efekty, nikoliv na serióznost. Jednotlivým fotografům se ovšem dostalo při jejich počtu a rozsahu výstavních prostor poměrně malé příležitosti k vyjádření se, snad by sólové představení některého z nich mohlo být přesvědčivější, ač to tak zdánlivě nevypadalo.
Výstava trvá až do 31. července.

Obrázky: Z výstavy (nikoliv od Musorgského)

Roman Szpuk

SE DVĚMA ČMELÁKY

Se dvěma čmeláky, bludnými hosty,
potuluju se jabloní jak městem, jeho rozkvětem.
Se dvěma stehlíky usedám na luční stvoly,
ohýbám je do chrámů, kde rozverně
k uctění je nastavuju kající se koketě.

(Z jarního Vimperku pro Petra Motýla a jeho Čmeláka věnuje Roman Szpuk)

Bledavý Perleťovec: Tramvají na I. P. Pavlova
Ve čtvrtek 23. 6. se konal v kavárně Souterraine na Bělehradské ulici na Vinohradech tradiční literární Večer na P-okraji, který zde propuká každého dvacátého třetího dne v měsíci, pokud v tomtéž (neměnném) datu není provozován jinde, například ve Studiu Paměť v Soukenické. Od září se tyto večery plánují přesunout na Žižkov, na některou adresu v Bořivojově ulici.
Tentokrát byl literární dýchánek věnován sborníku nazvaném Tvůrčí psaní – sborník, který uspořádala Eva Kořánová, která také večer uváděla, zatímco jindy jej připravuje a autory osobně prezentuje autorka ideje tohoto činění a jeho hlavní organizátorka Renata Bulvová.
Sborník, o který ve čtvrtek šlo, vydalo sociálně pastorační středisko Communio Starokatolické církve v ČR a jeho autory jsou členové této komunity. Nemá smysl jejich tvorbu poměřovat literárními měřítky. Z většiny čtoucích vyzařovalo dobro a láska, což jsou hodnoty podstatné a nezpochybnitelné. Paní v důchodovém věku četla například autobiografický příběh o tom, jak v pustině Žižkova zasadila do trávy několik žaludů, z nichž se tři ujaly, a dnes jsou z nich vzrostlé stromy, ve kterých hnízdí ptáci. Ano, to je samozřejmě naprosto úžasné. Ale otázka je, zda má smysl tento čin v kursu tvůrčího psaní zachycovat na papír. Není jej možné například vyprávět vnoučatům? Většina ostatních na večeru zúčastněných totiž četla pohádky, dospělým. Takové, jaké se dříve vyprávěly dětem, většinou vlastním či z širší rodiny. Svět se změnil a děti sedí u počítače nebo u televize, zatímco potřeba vyprávět je tu pořád, a tedy se projevuje, jinde než bylo po staletí obvyklé, nikoliv v prostředí rodiny, nikoliv při draní peří či na zápraží, nikoliv za dlouhých zimních večerů, nikoliv v měšťanských salónech nýbrž v kavárně Souterrain na Vinohradech.

Bledavý Perleťovec: Večer básní Jana Nováka
Velký český básník Jan Novák četl své verše ve středu 22. června ve Studiu Paměť v Soukenické ulici v Praze. Ve čtení mu pomáhal jeho přítel fotograf Petr Zhoř. A dále své básně četla básnířka Hana Žaludová. Hudební produkci obstarávalo dámské duo H & M ve složení „andělská Heda“ a „vílí Markéta“, jak hudebnice ovládající kytary, harmoniky a bubínky svá jména uvedly v tištěném programu, kde byl zaznamenám rovněž pořad jejich písní: Něčí, Jupí, Imbolc, Pošli to dál, Good Bye, Střelce do rány, Vážka, Dobesh City, Tygří přání a Kočky. Vystoupila též dcera jedné z dam, Klára. Na závěr.
Vína, které laskavě poskytl básník Jan Novák, bylo na večeru dostatek, a sice zdarma, červeného i bílého. Dostatek byl též diváků, kteří zcela zaplnili sál v bíle vymalované podzemní prostoře. Z básníků byli přítomni Josef Mlejnek a Petr Bronos Novák. Z básnířek Vanda Heinrichová.
V deset hodin večer zástupci Studia Paměť všechny přítomné ze svých prostor vyloučili a odeslali ven, do setmělé Soukenické ulice.

Na fotografii Petra Zhoře je básník Jan Novák

Pozdrav z Paříže
Kateřina Bolechová, která do Čmeláka a světa přispívá svými kolážemi a básněmi, zaslala redakci několik fotografií z Paříže, kam si zajela do hotelu přímo na Montmartru. Její snímky, na prvním z nichž je pohled z okna pokoje ve zmíněném hotelu, doplňuje krátká reportáž z Paříže vyňatá z knížky Raymonda Queneau Zazi v metru (přeložil Zdeněk Přibyl, vydala Mladá fronta v roce 1969).
„Ach! Paříž!“ zvolal Gabriel s nadšením milovníka. „Heleď, Zazi,“ pokračoval vzrušeně, ukazuje cosi velmi daleko. „Koukej! Metro!!“
„Metro?“ ptala se.
Svraštila pohled.
„Nadzemní, zajisté,“ řekl Gabriel prostoduše. Než pak Zazi mohla začít reptat, volal znovu: „A támhle! Támhle!! Koukej!!! Panthéon!!!!“
„To není Panthéon,“ odporuje Charles, „tosou Invalidi.“
„Nezačínejte už zas,“ protestuje Zazi.
„Noné,“ křičel Gabriel, „to žeby nebyl Panthéon?“
„Ne, tosou Invalidi,“ opakoval Charles.
Gabriel se obrátil a podíval se mu přímo do oční rohovky:
„Seš si tím jistej?“ ptá se ho: „Seš si tím nabetón jistej?“
Charles neodpovídal.
„Čímpak si seš tak nabetón jistej?“ naléhá Gabriel.
„Teď to mám,“ huláká Charles, „ta stavba támhle, to nejsou Invalidi, dyť vono je to Sacré Coeur.“
„A ty sám,“ povídá Gabriel rozveselen, „nejseš ty tak náhodou sakra vůl?“

Ze společnosti
Účast na společenských dýcháncích je z hlediska redakce Čmeláka a světa v posledních týdnech chabá. A tak je potěšující zprávou, že se jich účastní alespoň Pavel Řezníček. Zhruba před týdnem například navštívil akci, která se konala k ročnímu výročí osazení pomníku Franze Kafky do chodníku mezi kostelem Svatéhu Ducha a Španělskou synagogou. Slavnostní zahájení sochy přivolalo před rokem obrovský zájem diváctva, což dokumentuje následující fotografie.

Roční výročí sochy již takový zájem nepřivolalo, jak lze rozpoznat na níže uvedeném snímku. Též nebylo občerstvení zdarma, nýbrž chléb s paštikou a s okurkou za 35 Kč, k čemuž hrála na housle hudba klezmer. A přitom Pavel Řezníček přišel pěšky až z Barrandova, což je nejméně šest kilometrů.

Nedávné pondělí - 2O. 6. - pak Pavel Řezníček navštívil střechu paláce Lucerna, kde konal jedno ze svých obvyklých představení Eugen Brikcius. Tři sta návštěníků literárního výletu popíjelo nejdříve u sochy Jana Žižky na Žižkově, poté ve vinárně v sadové lokalitě Vinohrad, odkud se zvláštní historickou tramvají dopravili k Václavskému náměstí. Tři sta návštěvníků sponzorvaných rakouským velvyslanectvím a Hlavním městem Prahou vyjíždělo na střechu Lucerny výtahem typu paternoster po dvou osobách na jedné přepravné plošině. Následkem čehož byl zde připravený guláš sněden dříve, než Pavel Řezníček na výšinu střechy dorazil. Osobně tedy požádal manželku Ivana Havla Dagmar o zajištění guláše, a ten mu byl během čtvrthodiny přinesen z restaurace v níže položených prostorách paláce na stříbrném talíři umístěném spolu se stříbrným příborem na stříbrném podnose.

Obrázek 1 a 2: U pomníku Franze Kafky
Obrázek 3: Eugen Brikcius
Obrázek 4: Střecha paláce Lucerna

Pavel Řezníček: Zpráva z Itálie
V nakladatelství Heberon právě vyšla v Miláně nová antologie současné české poezie!!!

Petr Kabeš

Tříkrálová

Přišli jsme pozdě. Jesličky na boku
jak odlivem zavržená bárka.
Jak srna vyvržená pytlákem.
Slámu protkávala krev; ostatně krev
roubila od posledního nocování cestu sem. A tady:
jen plocha tesařské širočiny na forbíně
neposkvrněná. Odráží očím,
klopeným ve chvíli, na kterou koruny
nachystány klanět se,
zdrobnělé trupy cestující nebem:
bílé jak hvězdy, jenom zbrklejší.
Rozpažené, vrší se
na hlavách našich a pod kopyty zvířat,
mrazí náš návrat, němý. Říkávali prý
tomu tady sníh.

(6. – 7. 1. 1987 k desetiletí Charty 77;
Václavu Malému)

(Pěší věc a jiné předpokoje, 1998)

Dell’Adorazione dei Magi

Arrivammo tandi. Il presepio su un fianco
come una barca rifiuatata dal riflusso.
Come una capriola eviscereta dal bracconiere.
Il sangue intesseva la paglia; del resto il sangue
palificava dall’ultimo pernottamento la strada fino a qui. E qui:
soltanto la superficie d’ascia del falegname davanti al sipario
immacolata. Riverbera agli occhi,
abbassati nell’instante in cui le corone
sono pronte a chinarsi,
tronchi rimpiccioliti che viaggiano per il cielo:
bianchi come stelle, soltanto piu` scapati.
A braccia spiegate, si stratificano
sulle nostre teste e sotto gli zoccoli degli animali,
gelano il nostro ritorno, mutto. Sembra che
qui la chiamassero neve.

(Podle tučně proložených veršů byl sborník pojmenován. Kromě Petra Kabeše a Pavla Řezníčka jsou v něm zastoupeni ještě Karel Šiktanc, Michal Ajvaz, Petr Král, Milan Nápravník a Jáchym Topol. )

Pavel Řezníček

Motýl v hadrech

Zatímco hod kostky ukázal šest
hodiny ukázaly svou chemickou tvář
kdesi v dálce řvala příšerně košile
jsou tu ale ještě střechy
a ty se nedají odbýt
praštila sebou jak dlouhá tak široká
do louže
cizokrajná sbírka zástěr
jdi na okraj vápencového lomu
je tam skříňka
je tam celá skříň
a celá rodina vymodelovaná z jedné hlávky zelí
Costantinem Brancusim
na objednávku

Žhavé uhlí není žádný nápoj
Toho se nenapiju

Doneste mi žlučník

(Atentát ve vaně, 2002)

Farfalla in stracci

Mentre il getto del dado mostrava il sei
l’orologio mostrava il sou volto chimico
da qualche parte in lontananza
strillava mostruosamente una camicia
pero` ci sono ancora i tetti
e quelli tengono duro
si butto` a terra in lungo e in largo
nella pozzangherauna raccolta esotica di grembiuli
vai fino al limite della cava di calce
li c’e` un armadietto
li c’e` tutto un armadio
e tutta una famiglia modellata da una testa di cavolo cappuccio
da Costantin Brancusi
su ordinazione

Il carbone ardente no e` una bevanda
Come faccio a berlo?

Portatemi la cistifellea

Bledavý Perleťovec: Návštěva Brna
V pondělí 20. 6. jsem navštívil druhé hlavní město naší vlasti, a sice jednak proto, abych zde vyměňoval registrovaným členům Odborového sdružení českomoravských básníků staré legitimace za nové, a jednak proto, abych zde uzavřel své jednání s finanční poradenskou společností Ztráta a nejistota. Legitimace jsem bohužel omylem vyhodil cestou ve vlaku oknem do krajiny a jednání s finančníky skončilo ve dvou minutách neúspěchem. Nezkrušen odebral jsem se se zdejším externím spolupracovníkem Čmeláka a světa Zdeňkem Mitáčkem do restaurace Divadla Na Provázku. Pivo zde měli výborné. Též se zde ve vedlejších prostorách – divadelních právě konal jeden z večerů festivalu Sedm smrtihlavů. A uváděla jej herečka, která je zachycena na plakátě zvoucím na kompletní festival. Konferovala skutečně v nákupním vozíku, oblečena tak, jak je vyfotografována.

Báseň z Jeseníků

Petr Španger

Odlety

Děti vyloví
mrtvou vlaštovku
se svěšenými křídly
z louže plné pelu.
Měsíc se koupe v zahradách.
Když tma padne do vsi,
odletí krajina kamsi
- do dálky, posbírá
vyjevené dětské pohledy
jako kulaté kapky rosy,
kterými jitro obaluje rezivé
okovy plotů

Fotografie: Zdeněk Mitáček

Z deníkových zápisků Zdeňka Mitáčka
18. 6. 2005

"Máte pravdu: nejpohodlnější život na této zemi má propast: ani se nehne a všecko, čeho potřebuje, do ní padá.
Ale, Bože, než se vyhloubila!"
(Jakub Deml: Hlas mluví k Slovu, 1926)

Včera jsem dočetl poslední z esejů Czeslawa Milosze z knihy Svědectví poezie. V eseji O naději autor vyslovuje názor, že nadějí moderního člověka by se paradoxně mohla stát minulost, ve které je možné hledat význam lidstva jako živlu, který je schopen utvářet dějiny, měnit životní podmínky na světě a hledat smysluplnou cestu v nejsložitějších dobách.
Další knihou, kterou jsem včera otevřel, byla brožura The Undiscovered Self, studie od Carla Gustava Junga. Tu jsem před lety koupil v chicagském antikvariátu Aspidistra za tři dolary. Včera jsem pátral, ve kterém roce tato kniha vyšla, rok vydání tam není uveden, nicméně na obálce se píše, že se jedná o studii největšího žijícího světového psychiatra, tudíž nebyla vydána později než v roce 1961. Copyrighty jsou datovány lety 1957 a 1958. Nepřečetl jsem z ní zatím více než několik řádků, ale mám stále větší chuť se jí zabývat podrobněji.
Vedle několika dalších knih jsem se začetl také do knížky Jakuba Demla Hlas mluví k Slovu, vydané před šesti lety nakladatelstvím Vetus Via ve druhém vydání. Knížka původně vyšla v roce 1926, a tedy od jejího prvního vydání letos uplynulo 79 let.
Přečetl jsem ke dvěma desítkám knih Jakuba Demla, nejvíce ve svém šťastném čtenářském období v devadesátých letech. Na těchto knihách mě upoutává schopnost vyjádřit jednotu racionálního popisu a záznamu skutečnosti s emocionálním prožíváním stejné skutečnosti. Popisy cest a každodenních zážitků se střídají se záznamy snů, vzpomínkami na své blízké, příběhy z vesnice, kde žil.
Připadá mi, že tu nejde o plnění plánu, o psaní, které by mělo cosi dokázat, o nalepování děje na stříšku předem vykonstruovaného příběhu. Snad nějak tak by měla literatura působit, jako přirozený záznam k posouzení náhodnému chodci dějinami a historií.
Co dnes člověk cítí, když čte internet, zírá na televizi nebo poslouchá rádio? Ve své práci redaktora internetových stránek jsem si připadal jako čichač toluenu, kterému chemické výpary jednak působí obluzení a zároveň pomalu rozpouští mozek.
Informace odpařující se z chladné obrazovky monitoru jsou převážně technicistního charakteru a materialistického ražení, diskusní fóra na internetu často svědčí o tom nejhorším, čeho je možné se nadít. Je právě ta bezhraničnost internetu nebo jiných současných médií tím, co naleptává schopnost vnímat jasně význam událostí? Není-li možné dát hranice médiím, neměli bychom hledat hranice své diváckosti, abychom se nestali absolutně bezobsažnými pozorovateli, vysušenými květinami v herbáři sloužícím už jen jako doklad o životě, jaký kdysi býval? Vnímání reality, tak aby bylo alespoň z velké dálky podobné vnímání autora knihy Hlas mluví k Slovu, vyžaduje určitou hloubku vědomí. Ale bezhraničná diváckost se rozlévá do šířky a zdá se, že obsahuje převážně mělčiny.
Možná, že jsem u monitoru strávil v minulém roce až příliš hodin. Došlo to tak daleko, že jsem se přistihoval při tom, že se nedovedu soustředit na čtení článku na obrazovce, texty na svěřeném webu jsem editoval jen s největším vypětím vůle atd. Stále však je internet lepší než televize. Je tam totiž více objektivity, v TV zůstává na programu dne již pouze emocionální vyděračství. Člověk se na světě neřídí pouze rozumem, vnáší do svého poznávání světa mnoho emocí, které si často neuvědomuje. Má mnoho iluzí a falešných strachů. TV s ním komunikuje tak, že dovede tuto emociální stránku prožívání přítomnosti oslovit, a tak jej přimět, aby trávil třeba celé večery před rozsvícenou obrazovkou, aniž by to měl původně v úmyslu.

Petr Motýl: V Galerii Oliva v Jilské ulici
Vzpomínám si na velkou výstavu Rudolfa Dzurka na počátku devadesátých let v Ženských domovech na Smíchově. V oné radostné době, kdy vše vypadalo lépe než bylo a než kdy mohlo být. Tehdy se mi Dzrukovy obrazy ze skleněné drti zdály být úžasnými, ve shodě s mými tehdejšími zážitky a způsobem života to bylo výtvarné zhmotnění vyprávění a snů lidí ze staveb a z ubytoven, na jedné z nichž jsem si tehdy vydělával na obživu jako vrátný. Na ubytovně jsem tenkrát také poznal lakýrníka Mirka Benčíka, který po nocích - víkendy neznal, vždy měl "melouch" - maloval v Dzurkově duchu, nikoliv v jeho kvalitě.
S osobou geniálního celníka Rosseaua a se zvratem v umění, který předjímal zvrat ve společnosti, kdy s výbuchem první světové války nastal konec evropské idyly druhé poloviny 19. století (byť jakkoliv statické a byrokratické), vstoupili do obrazáren malíři, kteří měli dříve právo nanejvýš na vývěsní štíty hospod a krámů a ještě dříve vůbec na nic, neboť nebyli příslušníky patřičného cechu. A jedním z nich je i Rudolf Dzurko, jenž si jistě neláme hlavu tím, že o něm nepíše Guillaume Apolinalire, ostatně umělecké slávy si užil nejdříve v okruhu Revolver Revue a pak i jinde dost a dost. Ale měla se tato poznámka zabývat hypotetickými myšlenkami autora obrazů ze skleněné drti? Domnívám se, že dozajista ano, neboť každá výstava je svědectvím ideje, která ovšem, pokud jde konkrétně o Rudolfa Dzurka, ztratila svou původní intenzitu, přičemž je v jeho díle tím nejdůležitějším, tak jako u všech "nedělních malířů". Úspěch Rudolfa Dzurka je vyvzdorovaný a zasloužený, jen jeho obrazy už nejsou, co bývaly, bohužel.

Fotografie: Vernisáž předchozí velké výstavy Rudolfa Dzurka v Galerii Jiří Anderle, na které v popředí stojí vlevo Rudolf Dzurko a vpravo Jiří Anderle, více vzadu pak různí návštěvníci vernisáže
Obrázky: Obrazy Rudolfa Dzurka

Bledavý Perleťovec: Knižní hlídka
O dvou knižních titulech, o kterých pojednává následující poznámka, přinesl již Čmelák a svět zmínku a sice v podobě fotografií Michala Šandy z jejich křestů. Společenské akce jsou jistě společensky zajímavější než stránky knih a Čmelák a svět se bude snažit i v budoucnu o společenských záležitostech informovat, nicméně tento článek pojednává o literatuře.
Knížka Jana Řezáče Deliria (Concordia, 2004) je souborem vzpomínek na přátele, obecných úvah o umění, studií o konkrétních umělcích (Modigliani), textů k vernisážím a důvěrných cestopisných črt (Paříž), uzavírá ji rozhovor s literárním všudybylem Radimem Kopáčem, díky jehož snaze a zájmu kniha vyšla. Jan Řezáč je noblesní, je elegantní, je vzdělaný a o hodnotě umění ve světě nepochybuje.
Knížka Radky Denemarkové A já pořád, kdo to tluče (Petrov, 2005) je pokusem o román, jehož příběh se odehrává v současném pražském divadle. Radka Denemarková není ani noblesní, ani elegantní. O hodnotě umění ve světě pochybuje na každé stránce svého textu a umělce zobrazuje jako morální odpadky, "ztroskotance a zaprodance", ovšem kromě jediné nekonrtoverzní a veskrze kladné postavy dramaturgyně Klamové (autorka je dramaturgyní). Současné české divadlo, které je z uměleckého hlediska v zoufalé situaci, líčí Radka Denemarková přesně, ovšem řešení nenabízí ani nehledá, nevidí hodnotu, kterou považuje Jan Řezáč za samozřejmou, důstojnou hodnotu uměleckého díla o sobě, od které se ve vzpomínkách a úvahách Jana Řezáče vše odvíjí. Modigliani, surrealisté, Franz Kafka, Josef Sudek - téměř všichni, o nichž Jan Řezáč píše, umění věřili a věřili svému talentu, byť jakkoliv společensky zpochybňovanému, věděli, proč jdou svou cestou, někdy tak strašlivě obtížnou. A za samozřejmost považovali noblesu, eleganci a vzdělanost.
Svět se změnil. Jan Řezáč se narodil v roce 1921. Radka Denemarková v roce 1968. Podstata umění se ovšem nemění.

Koláž Kateřiny Bolechové

Bledavý Perleťovec: Pod Bertramkou

Na obrázku jsou pěšiny klikatící se směrem k Mozartovi. Výsek městské krajiny poblíž lokality "pražský Anděl", který ještě zůstal naživu v pustině hotelů a obchodních center a exkluzivních domů redakcí, jež se ovšem marně snaží konkurovat noblesním místnostem časopisu Čmelák a svět na vltavském nábřeží, kde se na podlahách tiše přelévají obrazce několik set let starých perských koberců a kde září originály obrazů Claude Moneta, Jana Vermeera, Paula Klee a Jana Zrzavého a kde postávají sochy Medouse Pylka a kde visí i zapůjčený obraz Jamese Ensora, o kterém jsem se na našich stránkách nedávno zmiňoval. Inu, Čmelák a svět může těžit z výdělků, přátelství a porcí slávy, které provázely jeho dlohouvěkou minulost. Devastaci lokality "pražský Anděl" ovšem Čmelák a svět ani veškerou vahou své autority a tradice zabránit nedokáže...

Čmelák ve světové literatuře: Johan Wolfgang Goethe - Faust

Orchestr
(tutti, fortissimo)
Komáři a čmeláci
s kmotřenci a strýci,
cvrčci v trávě, žabáci,
to jsou hudebníci.

Solo
Podívejte, bublina!
Dudami to zvučí.
Pod nosem ta bubřina
si hihňá, huhňá, bručí.

(ukázka ze Snu Valpuržiny noci, přeložil Otakar Fischer)
Obrázek: Eugene Delacroix – Markétčin přízrak se zjevuje Faustovi

Obrázky z denní práce básníků: Práce s kamny
Pracuje: Vojtěch Kučera

30. 4. 2002
Těch věčných návratů a cest,
kdy doma tam už není
a tady není ještě,
těch výhledů ven z oken.
Zas fouká od komínu ke komínu,
tady i tam i tam a tady,
uprostřed časoprostoru
cedule, hlas: Vítejte u nás,
Hranice.

Báseň Vojtěcha Kučery je ze sborníku Cestou, který vydalo nakladatelství Weles v roce 2004.
Fotografie: Michal Šanda

Bledavý Perleťovec: Dávno?
Ano, bylo to opravdu velmi dávno.

Na obrázku je zachycen časopis Čmelák a svět, když byl ještě mladý a svůdný, uprostřed tehdy již zavedených a prosperujících literárních časopisů, dávno předtím, než dosáhl světové slávy a oslav, fotografie z nichž byly již na těchto stránkách několikrát uvedeny.

Dopis Pavla Řezníčka
8. 6. 2005
Vzácný příteli,
v pondělí 6. června jel jsem do Plzně a pak pokračoval do DOBŘAN vlakem (patnáct kilometrů od Plzně), kde jsem v kulturním domě Psychiatrické léčebny uspořádal odpoledne poezie ZBYŇKA HAVLÍČKA. Ptáte se, proč „odpoledne poezie“? Pracovní doba lékařů v léčebně končí v 15 hodin a pak houfně odjíždějí domů do Plzně. Takže přednáška o nejslavnějším dobřanském psychologovi musela nutně začít v 15. 30 hodin, aby neujeli. Dostavilo se devět doktorů a jeden pacient-básník, který znal KARLA ŠEBKA, slavného pacienta dobřanského ústavu. Šebkova památka v léčebně stále žije, všichni si ho pamatují, zvláště pacient Rostislav Dyttrich, jenž mi zde předal své básně v próze.
Ale nikdo už nezná v DOBŘANECH básníka a psychologa ZBYŇKA HAVLÍČKA, který zemřel před třiceti šesti lety, to jest 6. ledna 1969. Já, prostý amatér, dovolil jsem si v krátké přednášce a delším čtení Havlíčkových básní oživit v ústavu jeho ducha. Přivezl jsem také jeho knihu SEN A SKUTEČNOST do ústavní knihovny. Vydalo ji nakladatelství Torst a byl do osobní dar nakladatele Viktora Stoilova, jemuž zde vzdávám dík. Kniha stojí 400 Kč a nakladatel ji poskytl zcela bezplatně.
Kniha SEN A SKUTEČNOST je knihou esejů, přednášek, studií a dokumentů. Jistě se bude v dobřanské ústavní knihovně dobře vyjímat.
Cestou do kulturního domu upozornila mne dr. Válková, kdysi ošetřující lékařka KARLA ŠEBKA, na podivnou věž v areálu připomínající vodárenskou věž na Vinohradech. Jeden čas v ní bydlel ZBYNĚK HAVLÍČEK, později i KAREL ŠEBEK. Víže se k ní tragická příhoda: po válce tam měli i ordinace (vyšetřovny) lékaři. Jeden pacient se tu rozzuřil a vyhodil lékaře z věže (z okna) ven. Lékař se zabil. Tento lékař byl německého původu. Nedávno přijel do ústavu německý turista a tu věž si vyfotografoval, protože usmrcený lékař byl jeho strýc.
Při besedě se shodli přítomní lékaři, že věž připomíná onu věž, ve které žil slavný CARL GUSTAV JUNG. Připomněl jsem, že v Brně vycházela revue nazvaná BÖLLINGENSKÁ VĚŽ nazvaná podle Jungovy věže. BÖLLINGEN je ve Švýcarsku.
Zdraví Pavel Řezníček

Fotografie: Z oficiálních stránek Psychiatrické léčebny Dobřany

Texty Rostislava Dyttricha, které přivezl Pavel Řezníček z Dobřan

ZPRÁVA O DOBRÉM CHOVÁNÍ
Hned po ránu jsem se ujistil, že jest stále velice zajímavé, že všechny bílé myši, které jsem poslední dobou viděl, mě stále dokolečka titulují pane hrabě a přitom patolízalsky kmitají jazýčky v růžových tlamičkách. Z vodovodního kohoutku kape rez a protivně mi skřípe mezi zuby.
Z kamen na mě vyjukla bezzubá ústa, které opouštěly tisíce mihotavých mušek. Z akvária vypadlo vypouklé oko doktora Blažka.
Pod oknem liščí nory se vždy na Velikonoce ozýval nářek do želez chyceného pytláka Bouřky.
Píše mi zbrojovka, že stále odmítá přijmout mé růžové anděly. Jako každý druhý den jsem vyšel přikládat mokré hadry a podávat kutálející se acylpyriny na pokálené portály okolních domů. Takový elegantní pán ve vysokém klobouku a s kravatou uvázanou na tři motýlí křídla se chápavě pousmál a poté mi plivl na moji jedinou vyleštěnou botu. Byla levá.

PŘEPADENÍ
Zleva jsem dostal facku, zprava druhou a shora násadou, snad od krompáče. Dole mi někdo páře poklopec a cosi hledá. Ale i v hlavě i kapsách je zoufalo, prázdno a pusto.
Kolem mě pomalu krouží fialoví andílci. Cosi mi šeptají, ale zní to jako drnčení okenního skla.
Ve vlasech se mi extaticky páří vši a zhluboka vzdychají. Dobře cítím napřímení každého jednotlivého vlasu. Je to tak vzrušující!
Kde nic není, ani zloděj nebere.
Kvapné kroky opouštějí mou krev, mé uši a rozepnuté kalhoty. Andělé zmizeli, a tak se snažím pomalu vstát. U nohy mám dva žhnoucí body oček hladové krysy. Nic neříká a nevím, zdali je to dobře. Bible říká, že na počátku bylo slovo, ale nevím, zdali je toto počátek. Takže raději mlčím.
Ale –
Na počátku bylo slovo...
Na počátku bylo slovo...
Na počátku bylo slovo...
Na počátku bylo slovo...

ZTRACENÉ VĚTY
Můj soukromý levotočivý mol se usmál zpoza skříně a dopřál dobré chuti. Zato kanárek sípavě chřadne, protože snídám ptačí zob a zásadně se nedělím.
Za prvním ranním oknem tiše chřestí moje oblíbená pročervotočená podlaha z pravých parket.
Ty levé mám rafinovaně ukryté pod kobercem.
Jak se opatrně a po špičkách přibližuji k rozpáleným žebrům ústředního topení, hlásí v rádiu zprávy o počasí, že se pravidelně protepluji.
Připravuji se pro vstup do výtahu – já, bleděmodrý župan a pach znečištěných úst.
Venku je cesta plná výmolů a přihlášek ke komunistům. Přetékající kanály jsou plné polévky z ještěrčích ocásků. Hladově ji chlemtající psi jsou lákavou podívanou pro hordu mlaskavě přihlížejících cikánů. Na ulici to páchne zvratky a pachy z laciných voňavek táhnoucích se jako lina z pomočených vchodů ke zpustlým domům.
Vzpomněl jsem si na pana Broučka, když jsem mu tiše sděloval, že už ho nemám rád, a on mi pozvracel ústa.
Jelikož se nic zvláštního neděje, divoké husy táhnou klidně dál na svůj vytoužený jih. Tu čtvrtou znám osobně. Asi si mě už nepamatuje, ale na jaře jsem ji pomáhal škubat. Když sebou škubla, až se celá vyškubla, a kdy nahá a krásná jako matka rodu kdákavě a kolébavě odkráčela někam za obzor.

RÁNO
Ráno jsem si vyblemtal pořadí. Přede mnou je již šest viselců. Na hradě se diví, jak je nás málo. Již nestíhám svoje myšlenky.
Stíha stíhu stíhá.
Jsem paranoidní. Pervitin zbrousil mé smysly. Tyčinkou müsli zaháním hlad. Když jsme hnali bolševika, říkali jsme si napořád a teď snad.
Očekávali pomoc ze shora. Žirafy hrozí svými krky. Sloni řekli nové frky. Plky, plky a tak vůbec.
Všimla jste si, milostivá, co jest všude řečí?

VZKAZ PRO CHŮVU
Má toaleta je přeplněna kojícími matkami. Odstřikují přebytečné mléko mimo ústa řvoucích spratků.
„Tu máš tlačenku, hajzle. Nažer se špejlí, ty dítě nevděčné a tupé.“
Jedna z matek popíjí rum, kouří dutinky a mlátí řvouna do hlavičky. „Řekni bum!“ A dítě stále řve.
„Šrum, šrum,“ blekotá opilý kotelník z prvního patra, který se sem vplížil skrze kanalizaci. Je stále v předklonu a běhu dokolečka po koupelně. „Šrum, šrum.“ A vypouští své zvratky.
Matek je sedm a dětí šest. Provedeme odpočet. První, druhá, ein, zwei, drei! Nadává mi celý kraj!

Fotografie: Zdeněk Mitáček

Bledavý Perleťovec: Houby
Přestože se v polích, v lukách, v lesích, ba i v ulicích jaro snaží ze všech sil, neškodí si právě na jaře připomenout podzimní houbařskou sezónu, jíž je právě jaro předzvěstí. A koneckonců, už rostou...

Slavomír Kudláček: Polesí v nebesích
Jednoho podzimního odpoledne jsem v půli srpna roku asi 2000 spěchal vrstevnicovou cestou po táhlém svahu nízkého zalesněného hřbetu kdesi na jihu a vlekl přeplněný koš a batoh hřibů. Extatický, ale nepohodlný náklad mne spolu s představou dalšího večera a noci strávených čištěním a krájením hub přivedl na myšlenku houbové služky...
Když jsem vyšel na rozlehlou paseku u staré Černínské hájovny, viděl jsem, že by měla žít tady.
V kamenném domě - zámečku, daleko uprostřed lesů.


Chtěl bych houbovou služku...
Žít v domě na Dubovici
v polesí svaté Markéty
dlouhé a stále stejné dny.

Nebe ve vlasech
naléhá na ty, co prolézají křovím.
Znáš vůbec cestu?
Pohlédneš do zelené stěny...

Bloud v tobě
vede tě průseky a pasekami
vracíš se v čarovných kruzích
na místa, kde jsi nikdy nebyl...!

Sbírku Polesí v nebesích vydalo nakladatelství Maxx v roce 2004.
Obrázek 1: Herman van der Myn (1684-1741) Houby a hmyz (Muzeum Rouen)
Obrázek 2: Kamenný dům (nikoliv v lesích) ve fotografii Hlavého jezdce

Brumbár: 9. 56. 2005

V jinak liduprázdné ulici postával pan Brumeš Mejdlíčko s úmyslem naleznout redakci Čmeláka a světa na nábřeží, kterou kdovíproč hledal v hlubokém vnitrozemí ulic. Pak se vyfotografoval dálkovou samospouští a za tři dny nám snímek s datem a tklivým dopisem byl doručen v šedavé obálce opatřené známkou se symbolem lukostřelce.

Obrázky z denní práce básníků: Práce nad potokem
Pracuje Petr Maděra. Spolupracuje Tereza Riedlbauchová. Přihlíží Robert Fajkus.

Koně z dálky: trhliny ve zdech starého statku.

Ledová stuha podél potočního břehu.
Do větru vpletené kvílení.

Báseň Petra Maděry je ze sbírky Komorní hůrka, kterou vydalo nakladatelství Host v roce 2001.
Fotografie: Michal Šanda

Z deníkových zápisků Zdeňka Mitáčka (podeltrati.net)
4. 6. 2005
Minulou sobotu jsem v knihkupectví Spolek na Orlí listoval časopisy a také měsíčníkem Host. Ten vychází „s laskavou finanční podporou Ministerstva kultury ČR, Statutárního města Brna, nadace Český literární fond a státního fondu kultury České republiky“. Jak doslova a písmene stojí v tiráži na čtenáře vystrčené na pololistu umístněném v Hostu hned za obálkou.
Co mě zaujalo na květnovém čísle (05/2005) je recenze Petra Štědroně na divadelní představení Evy Tálské nazvané Sherlock Holmes, které je právě na repertoáru Divadla Husa na provázku. Toto představení Petr Štědroň kriticky strhává a nenechává na inscenaci doslova „nit suchou.“ Poslední věty této recenze: „Radana by rovněž potěšila Sherlockova přítomnost na přípravě inscenace. Snad by pomohl vydedukovat její smysl." Radana – tedy Radana Koryčanského, dramaturga této inscenace, jak je v textu recenze uvedeno.
Samozřejmě mě trochu zaujalo, kdo tento kritický výpad napsal. Zapátral jsem po jménu autora recenze na internetu a zjistil jsem, že jistý Petr Štědroň pracuje jako dramaturg činohry Národního divadla Brno. Přišlo mi podivné, že by dramaturg jednoho velkého brněnského divadla takto veřejně znevažoval práci dramaturga jiného velkého brněnského divadla, a nad to ještě v měsíčníku podporovaném tolika kulturními institucemi. Proto jsem se ve středu chopil telefonu a zavolal přímo do Národního divadla v Brně.
Dostal jsem se až k Petru Štědroňovi, který mi potvrdil, že je autorem uvedeného textu a že to nemyslel nijak kriticky. Ptal jsem se, zda by nemělo být u podobných recenzí, které má v Hostu pravidelně ve sloupku nazvaném Červotoč, uvedeno jeho občanské povolání, bylo mi řečeno, že o tom bylo uvažováno, ale že to Mirek Balaštík, tedy šéfredaktor Hosta, odmítl jako zbytečné.
Nemohu než říci, že je to zajímavé pojetí kultury, které měsíčník Host šíří. Jinými slovy řečeno, na tohoto Hosta je zapotřebí vzít hůl a hnát ho co nejdál.

3. 6. 2005
Dnes jsem si udělal delší projíždku, cca 48,5 km. Cílem byly Křtiny. Těžko se to popisuje, pohled na chrám ve Křtinách mi na chvíli sebral dech, zastavil jsem a jen se díval:

Další fotografie je možné dohledat na internetu, tato je ze stránek obce Křtiny.
Jsem tady už tolik let a je to takový kousek od Brna, a přece jsem tam byl poprvé až dnes.
Ani jsem se moc nezastavil, protože bylo slunečno až parno a taky tam bylo dost lidí. Nějaké slavnostní setkání. Nebo možná všední den pro toto místo.
Měl jsem nějaké potíže s kolem, musel jsem 2x přifukovat přední duši. Další zážitek následoval: lesní asfaltka z Křtin údolím do Adamova, několik km pozvolného klesání, cesta s minimálním provozem.
Příjemná vyjížďka, až na to vedro.

3. 6. 2005
Včera večer jsem zajel do hospody U bílého koníčka, na rohu Pionýrské a Štefánikovy. Byl jsem tam pozván ke stolní společnosti v roce 1992, na jaře. Scházeli se tam Petr Váša, Vít Ondráček, Ivan Palacký a jejich přátelé. Umělecká skupina, kterou výše jmenovaní tvořili – měli několik společných výstav, performancí a koncertů – se časem rozpadla ,ale několik známých se tam scházelo pravidelně. Karel Zdražil, Vladimír Fanta, Vít Hulata, Honza Škarek a další. Chodil jsem tam docela často během civilky v letech 1998-9. Poslední dobou ani ne, ale měl jsem zprávy, že se tam stále schází. Včera jsem se tedy poprvé za rok práce v CPM vypravil ke „Koňovi“, ale zrovna včera jsem své známé nezastihl.
Dal jsem si dvě piva a medovník, hodinku jsem poseděl a v hlavě si promítal film složený z událostí spojených s tímto místem.
Tento týden byl bohatý na události. V TV jsem viděl pořad 333, tentokrát o brněnských literátech. V podstatě se všemi, co tam byli, jsem se znal: Ivo Možný, byl jsem na několika jeho přednáškách a četl jeho knihu na téma sociologie rodiny. Tu doporučuji.
A další, nemíním je vyjmenovávat. Pobavilo mě, když v jednom kousku pořadu kamera upřela pohled na společnost sedící na plastikových zahradních židlích na trávníku za drátěným plotem. Byla to společnost, která se scházela v jedné z královopolských hospod, kde je nyní jen ta zatravněná parcela. Vít Slíva, Vojta Kučera, Robert Fajkus, taky tam chodil Bogdan Trojak a pár dalších lidí. S nimi jsem se také svého času setkával. Ale mě to pak přestalo nějak bavit. Vydal jsem se jinou cestou. S trochou ironie bych řekl: „proseděli se až do televize“, možná by se to dalo také nazvat: „sedí si na svém“. Ale taky jen prostě a bez ironie: „schází se stále se svými přáteli“.
V pořadu byl i minirozhovor s Mirkem Balaštíkem, který sdělil, že v Brně se všichni literáti znají a jsou taková jedna velká rodina. To je pravda, zní mi to ale falešně, jeví se mi totiž jako fatální, že těmto lidem chybí kritika. To se ukázalo také v pořadu 333, kde nevystupoval žádný brněnský kritik. On totiž nikdo takový ani neexistuje, balaštíkovské pojetí „rodiny“ existenci kritiky de facto vylučuje. Její absenci pak nahrazuje drby a jedovatostmi, které se šíří po chodbách univerzit, když docenti nemají zrovna nic lepšího na práci a plkají.

31. 5. 2005
Včera jsem byl na představení Johan Doktor Faust v Divadle 7 a půl. Představení mělo zahájit podporu tohoto divadla naší firmou, což by pro mě bylo sympatické gesto.
Mimochodem v sobotu jsem byl na třídě kapitána Jaroše a zašel jsem si prohlédnout budovu, kterou nechal vystavět ředitel Městského divadla Moša. Soudobá hudební scéna je divadelní objekt postavený za tuším částku okolo 420 miliónů korun zaplacených ze státního rozpočtu. Je umístěna na dvorku, takže běžný chodec nemá šanci toto dílo vidět jinak, než že si je zajde prohlédnout zblízka. Mívají tam prý plno, ale nedivím se, sehnat takhle velkou stavební zakázku, to jistě na dlouho potěšilo majitele stavebních firem, které tuto budovu, stavěly a jistě tam lidé z těch firem rádi chodí, nejen na divadlo, ale taky na rauty atd. Když jsem byl v Brno Business, taky jsem tam měl chodit.
Představení se hrálo v následujícím obsazení:



Mnoho lidí z firmy si do hlediště cestu nenašlo, nicméně byla do docela dobrá zábava, v titulní roli exceloval Jiří Vyorálek, hodně slyšet a vidět byla i Kamila Kalousová v roli Mefistofela. Původně byla tato hra loutková, takže na jevišti byla umístěna jakoby samostatná scéna loutkového divadla, Kalousová hrála přes masku čerta, stejně jako po většinu doby Bára Milotová, když hrála Pimprle. Výborné divadlo, hříčka, hodinový krok do historie a naivismu.
Jenom stejně musím přemýšlet, kde toto dneska probíhá, když žijeme v tak totálně ateistické zemi. Škoda, že tam skoro nikdo nepřišel, snad tak tucet lidí. Na místě by byla skoro otázka, kdo a jak věří na čerty… Čerti jsou ale i v Dostojevském, v jeho bratrech Karamazových, jako přízraky. Jsme v našich rolích novinářů hrdiny z jiné hry, nebo máme blízko k tomu být Mefisotely, Fausty nebo Pimprli-šašky? To je otázka, kterou není možné jen tak nadhodit a nechat být. V redakci časopisu Osobní finance se náboženské otázky neřeší… Spor by mohl být veden o tom, jak se dívat na politiku, na reklamní kampaně firem… Ale co když to kolegové vidí zase jinak? Bohužel nebývá vůbec čas o těchto věcech mluvit. Těším se, až z této role za pár dnů poodstoupím, jenom si opět nejsem jistý, zda budu mít čas přemýšlet právě o těchto věcech.
Co mě pobavilo na setkání redakcí časopisů naší firmy, kterého jsem se účastnil ve čtvrtek a pátek? Jeden kolega mluvil o komsi z Rovnosti, kdo tam vedl stránku věnovanou ekonomice a dostával drobné pozornosti od brněnských podniků za to, že o nich psal. Mně jako šéfredaktoru Brno Business se něčeho takového nikdy nedostalo, nepočítám-li tričko od ČSOB, bloky, propisky apod., tj. věci rozdané na tiskovkách.

Bledavý Perleťovec: Výstava v Národní galerii v Praze
Až do 11. září 2005 je k vidění ve Valdštejnské jízdárně výstava Václava Špály komentovaná podtitulem Mezi avantgardou a živobytím.
Podtitul je zavádějící, Václav Špála avantgardistou ve smyslu průkopníka nového umění nikdy nebyl, byť si uměl zčerstva osvojit vyjadřovací prostředky kubismu a malovat obrazy tehdy zcela neprodejné. Nesmírná chuť prodávat, která je ve Špálově díle tím nejpodstatnějším, ovšem proniká i jeho růžovočervenými kubistickými malbami. V Čechách té doby se nevyskytovali milionáři, kteří v Paříži začínali kupovat díla mistra marketingu Picassa, a tak se Václav Špála přiklonil k tématům zdejším kupcům blízkým, ke krajinám se skalami, za kterými lze vytušit vily určené k letním pobytům, a ke kyticím, které zdobí salóny nejen těchto vil, ale i parádní pokoje pražských bytů. Špála navíc prezentuje přesně to, co český kupec ocení a co považuje na výtvarném umění za nejdůležitější: řemeslnou zručnost, která zcela rezignuje na myšlenku, ač ji - chce-li - dokáže znamenitě předstírat. Kromě několika obrazů z počátků umělcovy dráhy je tak celá expozice ve Valdštejnské jízdárně nepokrytou oslavou specificky potměšilého konformismu, a tedy přitakáním způsobu života a myšlení, který v Čechách od začátku čtyřicátých let minulého století až po dnešek rozkvétá v extrémní podobě - tak jako Špálovy kytice. Nemohu si pomoci, z jejich vůně se mi zdvihá žaludek.

Bruton: Poznámka k předešlému článku
A co ty, Perleťovče, už máš v Praze vilu, jako ji měl Špála, kdysi chudý chlapec z nouzového domku v cihelně ve Žlunicích u Nového Bydžova? Možná by se ti v ní po krevetovém salátku a prvotřídním vínu žaludek nezdvihal...

Obrázek z nikoliv denní práce básníků: Výjezdní setkání se skupinovým fotem
Pracují od prvního zleva v horní řadě: Petr Maděra, Robert Fajkus, Tereza Riedlbauchová, Roman Szpuk, Iva Košatková
Pracují od prvního zleva ve spodní řadě: Michal Šanda, Pavlína Lesová, Vojtěch Kučera

Na obdobnou práci vzpomíná i Jaroslav Seifert.
„Uprostřed podzimu, na počátku padesátých let, vypravili jsme se s Holanem do Frenštátu pod Radhoštěm. Měli jsme tam několik přátel, několik známých, a František Halas mluvil o tomto místě pěkně. Měli tam rádi poezii.
Ale někdy je zapotřebí být stále ve střehu a dávat pozor. Jen taktak, že jsme se nezamilovali do mladičké a roztomilé Mahulenky P. Holan však moudře usoudil, že je pro nás příliš vdaná, a tak jsme třetího dne dali sbohem pohostinné Vlčině, rozloučili jsme se s milými lidmi a odspěchali do blízkých Fryčovic.
(Všecky krásy světa, Československý spisovatel 1982)
F fotografie: Samospoušť

Bledavý Perleťovec: Jaké štěstí!
V publikaci o sběratelích předmětů ze dřeva a porcelánu, která předevčírem na knižním trhu zazářila jako kometa, je i fotografie pěti nejkrásnějších exponátů ze sbírky redaktora Čmeláka a světa Brumbára. Oslavu publikované fotografie naplánoval Brumbár na tuto sobotu.

Obrázek: Fotografie – nepravá tógografie – z příslušné knihy vydané nakladatelstvím Merlin Press

Petr Motýl: Krátký citát z čtenářova deníčku – ještě k rozhovoru s Pavlem Řezníčkem
„Jirka vykládá, jak dělal pro Týden rozhovor s Řezníčkem. Vykládám, jak jsme Řezníčkovi vydávali sbírku básní Kráter Resnik.“
(z delšího textu Jáchyma Topola, který je součástí knížky Andrzeje Stasiuka Jak jsem se stal spisovatelem, kterou vydalo nakladatelství Prostor v roce 2004 v překladu Václava Buriana)

Obrázek 1: Přední strana obálky knížky Kráter Resnik a jiné básně vydané v roce 1990
Obrázek 2: Zadní strana obálky knížky Kráter Resnik a jiné básně vydané v roce 1990

Z pošty došlé do redakce
Vážený pane Motýle,
když jsem si četl článek Hlavého Jezdce, který na stránkách Čmeláka a světa zavzpomínal na chvíle svého dětství, z hloubi paměti vytanula mi následující vzpomínka. Je stará víc než třicet let, notně rozostřená, neboť jsem ji prožil ve čtyř a půl, možná pěti letech. Dovolil bych si Vám ji zaslat.

Naproti činžáku v téměř rodném krajském městě (též protékaném řekou Labe), býval také park. Činžák už dávno nestojí, park existuje dodnes. Tenkrát v něm úřadoval jakýsi kulhavý hlídač. Samozřejmě vděčný objekt provokací sígrů celé Letecké ulice.
Já byl největší mrňous, který se potuloval v ulici. Jakožto prvorozený jsem byl při klestění si stezek džunglí toho opravdického světa, kam se chodí zásadně bez doprovodu rodičů, odkázán jen na sebe. A možná jenom zvědavost nebo právě snaha vyrovnat se těm větším mě přivedla s několika staršími ostřílenými spolubojovníky za plot parku. Řádit tam lze zrovna tak dobře jako v zahradách činžáků, avšak nic nemůže zvýšit váhu kluka v očích ostatních jako závěrečný úprk před kulhavým hlídačem opepřený nějakým vtipným špílcem. Ti nejodvážnější nechávají rozlíceného mrzáka přiblížit téměř na dohmat, a pak to s ním válí jak šikovný torero s býkem. Nemohlo se mi nic stát - vždyť jsem běhal skoro stejně rychle jako oni, a k bezpečnému prchnutí stačí i stylizovaně odkulhat, pokud si borec nechá bezpečný odstup. Ovšem stalo se.
Když po asfaltové cestičce pajdavě vyráží hartusící dědek a kluci v mžiku mizí, všechny teorie berou za své. Dědek se kolíbá čím dál tím blíž a já stojím vprostřed léta přimražen k asfaltu jak labutě vrostlé do ledového příkrovu na jezeře. "Utíkej!", "Dělej! Uteč mu..." - to asi na mě křičí ostatní, teď už z bezpečí za plotem. Neslyším. Jako jehně uhranuté svým predátorem třeštím oči na blížící se monstrum. Obří mucholapka vylučuje sebemenší pohyb, jsem schopen pouze hystericky řvát bez jakékoli artikulace. Ten výjev musí trvat celou věčnost, neboť hlídač skutečně není žádný rychlík, spíš funící vyřazený sentinel.
K dokonání té hrůzy by se slušelo i pomočit, pěkně popsat, jak bují tmavnutí látky kalhot. K tomu však ve skutečnosti nedošlo. Kupodivu nenásledoval nářez holí ani odvod na služebnu VB, hlídač mě poměrně laskavě předal matce, mezitím přivolané mým řevem (okna našeho bytu vedla do parku).
Tak neslavně tedy skončila má první výprava za gloriolou hrdinství. A protože jsem byl ještě skoro batole, nedokázal jsem si ani odnést ponaučení, podobné tomu, které jsem o mnoho let později čítával každé ráno cestou do práce. V přízemí paneláku bůhvíkdo bůhvíkomu nechal na plechových dvířkách od jističů fixem vyvedený vzkaz: "Neser se do tý elektriky, když tomu hovno rozumíš."

Tak takhle jsem se rozpomněl při čtení Vašeho časopisu, za což Vám patří můj dík!
S pozdravem
Tomáš Havel

Maturitní tablo pánské A

Dvě básně

Slavomír Kudláček

OSTROVY (Arthuru Ransomovi ještě jednou)
(1981)

Jakoby se šlo skrývat.
Zarýt se zpátky
kde už i myšlenky
se sotva dotýkají.

Nebe trčelo do prázdna
jako vyvrácený sloup.
Do větru se mísila slova
vyslovená jinde
a skála s celým pobřežím
i s celou zemí
se zvolna propadala do moře.
Něco
letělo po obloze, nějaký svistot
a až po létech jsem poznal
že jsou to ptáci a kameny
a kusy hor.

Jako odplouvající člun
jsem pozoroval stárnutí
slyšel skřípění v havlinkách vesel
a viděl mlčící, urputné námořníky.
Proč zůstáváte kapitáne Walkere
na lodi vždycky poslední?

Nechci se přít.
Ty někde na dně oceánu
já vedle tebe.
Vlny jdou přes ostrovy, vlny
a čekání.
Jsme kdesi uprostřed světa
a lucerna se kýve
a střelka mihotá
v horečce stran
a v nedohlednu.
V mrkání hvězdy
jménem Beze jména.

Chvěje se krev
a dny a noci.
Máme teď aspoň chvíli čas
dívat se na sebe?
Najednou se bojím psát dál.
Co je to
ještě tam?

Někdo přistává, má naspěch.
Není dost dobře vidět
jenom stíny a hlasy.
Nikdy jim není vidět do tváře.
Hned odrážejí.
Příboj, kameny a tma.
Kdo to neodplul?
Kdo to jde k nám?

Robinsona tu nechali.
Navždy a k mlčení.
Zápalka v ruce se mu chvěje
chvíle je pomalá a zhasíná.
Jak roztomilá hračka
je samota!
Co bude dál? Vždyť nikdo z nás
už nepromluví!

Na nejvyšším kopci ostrova
zažehnem autodafé.
A přivoláme
Objevitele záhadných osudů
aby prohrábl popel
a vymyslel si nás
a naše jména.

Jdem sbírat na pláž
co moře vyplavilo.
Co jsme tam jinde a jindy
sami naházeli.
Přečteme vlastní dopisy
prolezem podpalubí vraku
a někde v kajutě
najdeme všechny svoje věci.

Pak jednou postavíme dům
a vynaleznem papír
a zapomenem polovinu slov.
A dostavíme loď
a se sklopenou hlavou
plivneme k nohám do písku.
Jednou
se odtud nikdy nedostanem.

+

Nezdá se ti
jak tenkrát na jezeře?!
Bruslaři do tmy!
Kdy se dodíváme?
Vítr zametá sníh.

(Fotografie: Hlavý jezdec)

Petr Španger

Po dešti

I pod deštníkem kráčíš
s vyzdviženým nosem.
Vlaštovky zapisují do dešťových mračen
vzkazy plné zrady.
Ten hlas, který tě mučil,
zanikl v obrovském žlutém skonu dne.
Zahradník vylévá z holínky
čúrek vody.

Obrázek 1: Gustave Caillebotte - Pařížská ulice v deštivém dni (1877)
Obrázek 2: Armand Guillaumin - Západ slunce v Ivry (1873)

Bledavý Perleťovec: Svévolný citát
K nedávnému rozhovoru s Pavlem Řezníčkem, který můžete číst níže na těchto stránkách si dovoluji vytrhnout krátký citát Pavla Řezníčka se týkající z knížky Jana Řezáče Deliria (Concordia 2004).
„Konečně koncem minulého roku – dávno jsem už na Vollardovu knížku pozapomněl – mě Pavel Řezníček, surrealistický básník a patafyzický cestovatel, upozornil na to, že v Praze čile působí skupina mladých lidí ubuovsky doopravdy zapálených. Vyprávěl mi o nich i o jejich časopisu se zaujetím v bistru Mezcal (dříve Sarah) na Jugoslávské ulici. Hned mě napadl Vollard a kvůli němu jsme přehrabal knihovnu. Výtisk jsem Řezníčkovi z více než třicetiletého přátelství věnoval. Pro Řezníčka i pro mne nastalo nečekané oživení v sále. Jako tehdy, když Alfred Jarry střílel ze svého koketně učesaného revolveru.

PERE UBU
Merdre!
MERE UBU
Oh! voila du joli, Pere Ubu, vous estes un fort grand voyou.
PERE UBU
Que ne vous assom'je, Mere Ubu!
MERE UBU
Ce n'est pas moi, Pere Ubu, c'est un autre qu'il faudrait assassiner.

Obrázek 1: Alfred Jarry (stylizován jako pražský básník Viki Shock)
Obrázek 2: Herec Jan Libíček jako Otec Ubu
Obrázek 3: Začátek textu divadelní hry Otec Ubu

Bruton: Co píší o zástupcích časopisu Čmelák a svět na internetu
Překvapen našel jsem článek mně osobně neznámých cyklistů, se kterými jsem se před lety svezl z kopce. Na rozdíl od tvrzení v článku jsem nikoho nepokousal, tento dojem vznikl pouze sugescí paniky, kterou jsem naprosto nechtěně vyvolal. Po letech se tedy domněle postiženým omlouvám.

Naše rodina pravidelně tráví část dovolené na kolech. Jedním z prvních míst, kam jsme se před lety vydali, byl jih Moravy - na cyklistiku ideální kraj. Alespoň pro mě - nemusím se s hrůzou v očích pouštět do nebezpečných sjezdů. Mužská většina naší rodiny nemá pud sebezáchovy ani zodpovědnost, takže drandí z kopce a radostně si sdělují, jaké rychlosti dosáhli. Stalo se pravidlem, že když se po čase dostavím (já si totiž jízdu vychutnávám) zdravíme se: ”Nazdar slimáci!”
Tehdy, na rovinaté jižní Moravě, byl sjezd z kopečku spíše výjimkou – jako například na Rajsně u Valtic. Chlapi šlápli do pedálů a fičeli mezi vinicemi až kamení odletovalo. Svým obvyklým tempem jsem jela za nimi, když jsem zabočila za první dům v obci, naskytl se mi zvláštní obrázek – všechna kola na hromadě, nejmladší syn svlečený do půl těla a s nasupeným výrazem ve tváři. V první chvíli to vypadalo na hromadnou havárii, ale krev netekla. Co se tedy stalo? Při jízdě z kopce nabral do rukávu čmeláka. Ten ho pod paží a na zádech několikrát pokousal. Nedošlo k velké fyzické újmě, ale chlapeček v té době četl Čmeláka Aninku a sledoval večerníčky s Včelími medvídky, takže teď nesl velmi těžce, že ho ten malý roztomilý tvoreček pokousal.
Po zbytek dovolené jsme se navzájem zdravili: “Nazdar čmeláci, nazdar slimáci!”

Z deníkových zápisků Zdeňka Mitáčka
17. 5. 2005
Uvažuji čas od času nad tím, proč jsou v dnešním světě tak důležitá média. Řekl bych, že mnohé spočívá v tom, že na lidi, kteří se prostřednictvím médií nevyjadřují, se pohlíží jako na mlčící masu. A mlčení je spojováno s absencí názoru.
Potom samozřejmě média považují samy sebe za jediné nositele nejen informací, ale zároveň i hodnocení. V tom je možná ten problém. Novináři mluví jaksi sami k sobě, nekomunikují s „běžnými“, mlčícími lidmi a zároveň své soudy a názory považují za ty hlavní, zásadní a odůvodněné.
(druhou polovinu poznámky lze nalézt na podeltrati.net)

Bledavý Perleťovec: Zdeněk Mitáček měl na mysli politiku. Mne zaujala kulturní rubrika Lidových novin z pondělí 30. května. Níže uvedené titulky jsou uvedeny ve skutečné poměrné velikosti. Nad titulkem zabývajícím se v České republice neobyčejně populární metalovou kapelou byla uveřejněna agresivní fotografie jejího zpěváka zabírající přibližně jednu čtvrtinu strany. Citát z díla Karla Čapka ve stejné velikosti na téže straně uveden nebyl - v článku se navíc naprosto nejednalo o dílo Karla Čapka, nýbrž u uvedení televizního filmu o něm.

Na další straně je pak možné se dočíst o vraždách v díle jednoho z nějvětších básníků všech dob Danta Aligieriho, které zpracoval pro svůj současný román americký spisovatel. Všichni redaktoři Čmeláka a světa se podle Dantova svědectví musí nutně ocitnout v pekle. O něco hůře tam ovšem bude současným redaktorům Lidových novin, listu, který na svou někdejší koncepci seriózního deníku zcela rezignoval, čímž ovšem společnosti způsobil škodu, která je podle Danta neodpustitelná.

Tou pustinou bez jediného houští
běhají lidé, nazí, zoufalí:
a nikde únik, nic se neodpouští.

Hadi jim ruce vzadu spoutali
a svázali je jako do provazů,
když hrudˇ a ocas zády prorvali.

(obrázek: Giotto di Bondone)

A nyní bude naprosto popřen předchozí příspěvek. Zatímco z Dantova díla je výše uvedeno šest řádek, níže prezentovaná fotografie zabírá pětinásobek prostoru - jak rozměrového, tak duchovního. Bude tedy v pekle stejně redaktorům Čmeláka a světa jako Lidových novin.
Bruton: Zcela senzačně
Mnohé noviny a časopisy v nedávné době přinesly fotografie ze slavnostní premiéry třetího dílu nové série Hvězdných válek, snímky fanoušků převlečených za hrdiny filmu či obrázků vystřihaných z kinematografického plátna. Já jsem své reportérské snahy ovšem obrátil nikoliv k filmu, ale ke skutečnému příběhu, podle kterého bylo šest filmů zabývajících se epizodou Hvězdných válek ve vesmírných dějinách, natočeno. Scénáristé, jak je v Hollywoodu zvykem, zacházeli s autentickými historickými prameny velmi volně a vytvořili si svůj vlastní příběh, tak jako při ztvárnění striktně vědeckých prací Julesa Verna či memoárů kapitána královských mušketýrů pana d´Artagnana. Tentokrát se navíc příliš nemuseli obávat srovnání se skutečností, která je v případě soubojů mušketýrů s gardou kardinála Richelieua přece jen známa desítkám odborníků na danou problematiku. Dějinami od naší skromné planety velice vzdálených galaxií se na Zemi ovšem seriózně nezabývá nikdo, ač příslušné archivy jsou běžně k dispozici. V jednom z nich jsem našel obrázek, který je v daleké části vesmíru běžnou součástí specializovaných učebnic. Jsou na něm zachyceni hvězdný pašerák Han Solo a budoucí senátor a později zlý císař Palatine, když spolu ještě sedávali v jedné lavici na základní škole (nejvíce vlevo klečí jejich v historii neutkvělý spolužák).

Brumbár: Píší o Čmelákovi a světu
Nová hvězdička si hraje pro radost (Uherské Hradiště)
Ivo Ledabyl, nový kytarista kapely Credo, v současné době bydlící v Uherském Ostrohu, se narodil 4. dubna 1980 v Uherském Hradišti. Jako malý začal navštěvovat hudební školu v místě bydliště, ve které se učil hrát klasiku na kytaru. Od svých 12 let působil v bigbítové kapele a v 16 letech přešel ke skupině Čmeláci. Není to tak dávno co nastoupil jako druhý kytarista do Creda. Nejmladšímu členovi kapely jsme položili pár otázek:
Jak bylo u „Čmeláků“?
U Čmeláků jsem hrál 10 měsíců. Kolektiv byl dobrý, ale málo jsme hrávali.
Dali ti „Čmeláci“ něco do života?
Určitě. Získal jsem hodně zkušeností. Něco jsem se přiučil v hraní a v pohybování na podiu.

Bledavý Perleťovec: Weles 21
Na jaře vyšlo od září už třetí číslo časopisu Weles v podobě nové jak úpravou papíru, tak šéfredaktorem, kterým se stal Miroslav Chocholatý. Weles výrazně ožil, pokud jde o periodicitu vydávání, a také šťastně našel novou grafickou podobu. Obsahem časopis poněkud zakademičtěl, byť prozatím ne zcela, ovšem příklon k univerzitnímu vkusu a duchu je v doposud vytištěných nově šéfredaktorovaných číslech více a více patrný. Vojtěch Kučera, který Weles spoluzakládal a v posledních letech vedl, časopis vydával sporadicky, ale po svém, a byť jsem s jeho přístupem v mnohém nesouhlasil, musím nyní zpětně docenit jeho osobitost. Weles Mirka Chocholatého je mnohem přístupnější studentské veřejnosti – a tedy potenciálním čtenářům – ovšem ocitá se až příliš blízko olomoucké Aluzi a ještě blíže Hostu, jehož je brněnským sousedem. Není jistě chybou redakce, že na to, jak je básníků v Čechách a na Moravě hodně, tak je jich paradoxně málo a ještě méně jejich veršů, a tudíž jejich tvorbu lze postupně nalézt vpodstatě ve všech u nás vycházejících časopisech. I na stránkách posledních tří čísel Welesu objevila řada všudypřítomných jmen (nejen básníků): Kateřina Rudčenková, Petr Hruška, Jan Balabán, Petr Payne, Bogdan Trojak, Miloš Doležal, Radek Fridrich, Petr Hrbáč, Petr Borkovec, Radek Malý... (A ovšem i Petr Motýl, majitel Čmeláka a světa, který z obrovských příjmů, které mu vynáší náš žlutý časopis, ostatní redakce záludně uplácí, aby mu tiskli jeho verše, zatímco na vlastních redaktorech škudlí až na kost.)
Žádný literární časopis vycházející v současnosti v České republice si svůj výhradní okruh autorů, kteří by vytvářeli jeho tvář, nevytvořil, tak tomu prostě je a v blízké budoucnosti to jiné nebude.
Proměněný Weles je přes nebezpečí číhajícího akademismu časopisem sympatickým, v posledním vydaném čísle mne velice zaujaly básně mně doposud neznámého mladého tvůrce Jiřího Popelínského, (*1982) který zde dostal příležitost vedle již zavedených básníků z výčtu jmen výše uvedených.

Jiří Popelínský

Po potoce plave listopad
Hladina jako z taženého skla
krokem popochází
Mráz od země do pasu zamyká

Soused za plotem zabíjí králíka
a z dlouhých vousů ujídá jíní