číslo 3/2005, ročník šestý

Ne-aktuálně z redakce

Koláž Kateřiny Bolechové

Bledavý Perleťovec: Literární výročí
Dnes, to je 24. 3. 2005, je tomu právě sto let, kdy opustil tento svět Jules Verne. Má generace jeho knížky v dětství milovala a dožila se – bohužel – doby, kdy se Jules Verne téměř úplně přestal číst.

Obrázek 1: Jules Verne v mladších letech.
Obrázek 2: Jules Verne jako slavný spisovatel.
Obrázek 3: Dům Julese Verna v Amiensu, kde ve třetím patře věže napsal většinu svého díla.
A krátká dobová reportáž italského spisovatele Edmonda de Amicise, autora dnes už také téměř zapomenutého, byť vynikajícího románu Srdce:
„Nevypadá jako literát.
Vyhlíží trochu jako Verdi.
Chová se jako námořník na odpočinku. Liší se od něho jen záblesky mimořádně ostrého pohledu a velmi vybroušeným jazykovým projevem...“

Brumbár: Jistá větev Forsythů
Včera, v úterý 22. 3. opět zablikal na televizních obrazovkách pro ně upravený příběh rodu Forsythů. Na jeho základě jsem objevil v knize, ze které jsme již v Čmeláku a světu citovali a která pojednává o světě whisky, zajímavou informaci o jisté soudobé větvi rodu Forsythů, o které již John Galsworthy psát nemohl.

"Nikdo jiný na světě nevyrábí tolik destilačních přístrojů jako společnost Forsyth’s a ředitel továrny Richard Forsyth je člověk, na nějž se obracejí všichni světoví výrobci sladové whisky ohledně kotlíkových přístrojů.
Zkušenosti se vyrovná máloco a mědikovárna v Rothes, která patří rodině Forsythů přes šedesát let, je toho jasným dokladem. Byl to právě Richardův otec Ernest, kdo změnil podobu kotlíkového destilačního přístroje, když vynalezl nový způsob spojování plátů namísto tradičního nýtování.
Kotlikové destilační přístroje jsou jako živé bytosti, a proto ani jim se nevyhýbá smrt. Plotem ohrazený prostor za továrnou připomíná ze všeho nejvíce hřbitov. Kotle všech velikostí a tvarů, některé opotřebované až na jediný milimetr, který je dělil od exploze, stojí v typickém skotském dešti, smutné a trochu ošklivé, neboť jsou vytrženy z tepla destilačních místností, kde strávily svůj život a kde měly svůj domov nasáklý vůní odpařujícího se alkoholu."

(Skotsko fotografoval Hlavý jezdec)

Michal Šanda: Reportáž z Brna
Křest básnické sbírky Leoše Bacona Slaniny Divoká kočka, divoká myš se uskutečnil v neděli 20. března v Kavárně Švanda v Brně.

Obrázek 1: Leoš Slanina s uříznutou hlavou, v pozadí Ivan Wernisch a Zeno Kaprál
Obrázek 2: Leoš Slanina a Ivan Wernisch takříkajíc přímo křtí
(fotografoval Michal Šanda)

Z dopisu Hlavého jezdce
Ještě jsem ti chtěl psát par slov kvůli Sáze rodu Forsythů (viz článek v Čmeláku). Já jsem ji nečetl a začínám toho litovat. Mě se ten seriál docela líbí, dokonce ho sleduju. Ale setkal jsem se už též s hodnocením "taková konverzačka", což mě ohromilo, protože mně některé pasáže skoro braly dech. Prožívám to jako poměrně vypjaté a působivé drama lidských životů, podané ovšem kultivovanými a uměřenými prostředky. O to víc na mě ale působí skrytost ale nevyhnutelnost osudových sil a dějů. Došlo mi, že zmíněné hodnocení může být legitimní - bylo to hodnocení enormně vzdělané a inteligentní mladé ženy - s nulovými životními zkušenostmi té povahy. Prostě to v tom nevidí-neslyší.
Připadá mi, že seriál má poměrně svérázné vidění, světlo, kameru. Aspoň mi to v prvních dílech přišlo.

(William Powell Frith 1819 - 1909, Dostihový den)

Úvodní odstavec románu: John Galsworthy – Sága rodu Forsythů
Kdo byl poctěn výsadou účastnit se některé rodinné slavnosti Forsythů, spatřil okouzlující a poučnou podívanou – rodinu z vyšší střední vrstvy v plném lesku. Jestliže však někdo z lidí takto poctěných byl obdarován schopností dušezpytného rozboru (nadáním finančně nehodnotným, jímž tedy Forsythové patřičně pohrdali), stal se tu svědkem podívané, která nejen byla sama o sobě rozkošná, ale vrhala taky světlo na jednu temnou lidskou otázku. V shromáždění této rodiny – v níž ani jedna větev neměla ráda větev druhou a v které ani tři členové nepociťovali k sobě navzájem nic, co by bylo možno nazvat náklonností – nalezl prostě svědectví oné tajemné, pevné soudržnosti, jež vytváří z rodiny tak mocnou společenskou jednotku, tak přesnou miniaturu lidské společnosti. Dostalo se mu dovolení popatřit na temné cesty společenského vývoje, trochu porozuměl patriarchálnímu životu, přívalu divošských houfů, vzestupu a pádu národů. Byl jako člověk, který pozoroval růst stromu od jeho zasazení – který viděl tento vzor houževnatosti, samostatnosti a úspěšnosti uprostřed odumírání stovek jiných, méně rozkořeněných, méně míznatých a vytrvalých mladých stromků – a spatří jej pak jednoho dne na vrcholu jeho rozkvětu, rozbujelý zjemnělým hojným listovím v blahobytu skoro odpudivém.

(Mauzoleum sira Johna Soana)

Co asi tak dělaly krávy v zimě? To nevíme?

Ale co v tom sněhu mohly jíst?
Už je březen! Konečně! Řeky se rozvodnily a pasáčci podle Karla Jaromíra Erbena:
Hou, hou! krávy jdou,
Kde je naše jalová?
u božího kostela.
Kostel se boří,
stodola hoří.
(z Klatovska)

(fotografie Hlavý jezdec, text redakce)

Bledavý Perleťovec: Knižní hlídka
Byl jsem velmi potěšen četbou sbírky Patrika Ouředníka (*1957) Dům bosého. Jedná se o výběr z dvou jeho knížek básní v Čechách vydaných, jež byly doplněny verši doposud knižně nepublikovanými. Vydala Paseka v roce 2004, já si zapůjčil se zpožděním z knihovny. Sbírka navazuje především na tradici české grotesky šedesátých let, vidím v ní obrazy Jiřího Sopka či sochy – objekty Karla Nepraše z oné doby, dnes tak píše Ivan Wernisch, Pavel Řezníček a koneckonců Jiří Sopko tak maluje pořád, kdo viděl jeho velkou výstavu v létě 2003 v Jízdárně Pražského Hradu, mohl si udělat pěkný – a svůj – obrázek. Ze sbírky Patrika Ouředníka si dovoluji uveřejnit dvě ukázky.

v kavárně

To kafe není dobré, řekl jsem. Vůbec nechutná jako kafe, ani jako čaj ne, a je to celé modré. To víte, válka, řekl číšník. Vy to nemůžete pamatovat, ale věřte mi, byla to hrozná doba a kafe bylo celé modré.

(Helena Johnová, kávový servis, 1927)

konejšivě

jen spi
jen spi
spi
spi
šramot?
to nic
to v křoví
myš
souloží
šustot?
to nic
to nic
to koště
táhne
dvorem
šelest?
to nic
to nic
to někdo
čte
poezii
pláč?
to nic
to nic
to chroust
ztratil
křídlo
kroky?
to nic
to nic
to kráčí
čas
jen spi
jen spi
jen spi
jen spi
spi

(Sandro Boticelli, výřez z obrazu Mars a Venuše, 1485)

Čmelák v české literatuře: Jan Zrzavý – Jeníkovy pohádky
Jeník seděl večer u stolu, otec psal a matka četla v knize. Růžové světlo lampy rozlévalo se klidně po bílém ubruse, otcově papíře a matčině knize, osvětlovalo jasně sklenici a kalamář a čmeláka ležícího na čistém bílém papíře před Jeníkem
Byl to krásný a velký čmelák, ale byl mrtvý. Jeník se na něj díval a bylo mu ho tak líto! Co by byl za to dal, kdyby ho mohl oživit.

(vydala Literární čajovna Suzanne Renaud v roce 1996 jako reprint knížky z Aventina z roku 1920)

Hlavý jezdec: Fotografie, která není z připravované publikace Skotsko malé a velké

Text z knížky Jima Murraye Průvodce světem whisky (vydalo nakladelství Jota, Brno 2000) si dovolujem uveřejnit bez ozřejmení autorských práv:
Ostrov Islay potřeboval osm palíren, aby byl uznán coby samostatná oblast výroby whisky. Ostrovu Skye na to stačila pouze jedna. Poloha palírny na březích jezera Loch Harport je naprosto dokonalá, neboť se z ní nabízí pohled na permanentně zasněžené pohoří Cuillin Hills. Vzhledem k jejich výšce přes tisíc metrů je lze považovat za skutečné britské Himaláje.
Můj přítel Derek Cooper, který část roku na ostrově Skye bydlí říká: „Bojovná, lehce olejovitá a rašelinová robustnost buketu stoupá mými nosními dírkami. Příval whisky postupuje jako láva dolů mým hrdlem. Pak to nastane! Z mých spánků se kouří, země se otřásá seizmickými vlnami, do očí mi stoupají slzy, tváře hoří, musím se pevně držet židle. To není nápoj, to je vnitřní exploze, destilované ústřední topení! Jako hlubinná bomba proniká patry, vyráží dveře a tříští okna!“
P.S.: Fotografie neodpovídá skutečnosti palírny a pohoří, pouze atmosféry a nápoje.

Koláž Kateřiny Bolechové

Jan Motýl: Jiná malá vzpomínka

Člen elitní jednotky čtyřlistkových kytičkářů rozhání rozběsněné vosy

Bledavý Perleťovec: Malá vzpomínka
Půjčil jsem si v knihovně knížku představující sbírky galerie ve francouzském Rouenu a na stránce, na níž je reprodukce obrazu Gerarda ter Borcha s žánrovým výjevem z holandské krčmy, se mi stále znovu a znovu vybavovala vzpomínka na hospodu v Kuksu, jejíž budova se zachovala v téměř nezměněné podobě z dob hraběte Šporka. Před sedmi lety jsme v ní seděli s Hlavým jezdcem a velmi nás zaujala reprodukce pijáckého obrazu pověšená na stěně, od holandského mistra, jejž jsme tehdy rozeznali, avšak jehož jméno jsem dávno zapomněl, zatímco samotný obraz před sebou vidím, jako kdybych tam nad půllitrem seděl právě teď. Před dvěma lety jsem se ocitl poblíž Kuksu na čtrnáct dnů, hospodu uvnitř přestavěli a obraz zmizel. Určitě to nebyl ten od Gerarda ter Borcha, byla na něm jediná postava, ale jako kdyby visel vlevo od pijáků na obraze, tam, kam nemůžeme nahlédnout.
Vzpomněl jsem si také na jednu báseň Hlavého jezdce, která o Kuksu není, ale která velmi přesně vyjadřuje duch místa, jenž přebývá v malých městečkách východních Čech rozložených pod malebnými kopci, s hospodou na náměstí a sny pod jejím stropem a s uličkami, ve kterých je tak strašlivě, strašlivě smutno.

Gerard ter Borch, 1636

Hlavý jezdec, 1995

Zas někde v hospodě
V posledním městě v Čechách

Chci s tebou jíst
kalmara na písku
v šedivé omáčce s broskví

Kde neuslyšíš moře
ani čas věcí
bych s tebou šel

Kde krutá slova
dodnes znějící v rukách
nejdou zaslechnout

Za žádnou cenu
Ani za žádnou lásku
složenou k nohám
vysoké země

Michal Šanda: V klubu ve vysokém patře
Včera 14. 3. bylo v UNI jazzu v Jindřišské čtení Tomáše Míky. Nejen čtení klasické, ale i takové moc pěkně propracované promítání básní pomocí meotaru. Na fotkách s Tomášem Míkou je Letizia Kostner.

Obrázek 1: Pan Míka s meotarem.
Obrázek 2: Pan Míka s Letizií Kostner.
Obrázek 3: Pan Míka s Letizií Kostner a s kytaristou, který není Letizií Kostner.
(fotografoval Michal Šanda, texty k obrázkům dodala redakce)

Petr Motýl: Setkání pod knihami
V sobotu vzpomněli jsme výročí úmrtí skvělého jazzového saxofonisty Charlieho Parkera, v pondělí potkal jsem jeho příznivce, velkého českého básníka Pavla Řezníčka ve vestibulu Technické knihovny v Klementinu. Zde jest zaměstnán jako vrátný takzvaný Malý Pes, kterého pan Řezníček omylem nazývá Procyon, což je velký omyl, v literatuře zvaný básnickým pojmem záměny za celek – synekdochou – který ovšem v astronomii neplatí za bernou minci. Malý Pes je latinsky Canis Minor.
„Vy si snad myslíte, pane Motýle, že umění může změnit svět?“ zeptal se mě pak v ulici Husově jedovatě Pavel Řezníček.
„Samozřejmě,“ odpověděl jsem. „Nebo se o to může alespoň snažit,“ dodal jsem.
„Ale prosím vás, jde především o peníze! Neměl byste pro mne za umění nějaké peníze?“ zeptal se mne Pavel Řezníček.
Žádné jsem neměl.

(oficiální fotografie kdysi mladého básníka, nikoliv podoba při setkání s Malým Psem a Husovou ulicí)
(poznámka: toto nejsou oficiální reklamní stránky Pavla Řezníčka, ty neexistují)

Bledavý Perleťovec: Dvakrát o televizních programech
O televizi ve Čmeláku a světu píšeme málo, jelikož někteří naši psavci se jí vůbec nezabývají, někteří zas raději sedí s přítelkyněmi ve vinárnách a ještě jiní s půllitry v hostincích, ale nebudu jmenovat.
Na obrazovce v současné době poblikává seriál Sága rodu Forsythů, jemuž se umělecké velikosti své románové předlohy příliš přiblížit nepodařilo. Nicméně mne v časopise Rozhlas zaujal názor Jan Jaroše, že se v seriálu mluví a mluví a mluví a není v něm žádná akce. Kultivovaná mluva byla ve viktoriánské Anglii ve společenských vrstvách, o kterých John Galsworthy psal, něčím, co bylo nejen konvencí, ale co lidskou bytost spoluvytvářelo. Vzdáme-li se řeči a její formy a ponecháme-li si jen akci, zůstaneme vůbec ještě lidmi?

(obraz Jamese Whistlera z obálky jednoho z vydání Ságy rodu Forsythů)

V sobotu pak Česká televize uvedla divadelní inscenaci Krále Ubu. John Galsworthy byl současníkem Alfreda Jarryho (Galsworthy žil v letech 1867 -1933, Jarry v letech 1873 - 1907), jejich postoj k proměně světa na počátku dvacátého století je ovšem protikladný. Galsworthy hodnoty odcházejícího světa nijak neidealizuje (to pouze televizní seriál), nicméně ve světě, který přichází, nevidí nic, co by je mohlo smysluplně nahradit, Alfred Jarry vidí v boření toho, co bylo, jedinou možnost pro budoucnost. Nebyl sám a pocit zoufalství plynoucí z ustrnulosti a neměnnosti a poklidu tehdejší velmi dobře prosperující Evropy pak byl jednou z příčin jatek první světové války, po které už nikdy Evropa nebyla tím, čím bývala. Snad se v šedesátých letech dvacátého století na malou chvíli zdálo, že by se cosi mohlo vrátit, nicméně okouzlení rychle pominulo, v Čechách velmi konkrétně rozdrceno pásy sovětských tanků. Nicméně inscenace z Divadla Na Zábradlí (z roku 1968) je dokladem okouzlení doposud trvajícího. Jarryho hra, ač ve své době skandální, je vlastně nesmírně poetická, jak jinak, když je dílem velikého básníka. A režisér Jan Grossmann duch Jarryho textu uchoval, nechtěl jej převrátit naruby, jak se až příliš často děje v inscenacích současného českého divadla. Kromě Jana Grossmanna tehdy režíroval Otomar Krejča, Evald Schorm, Jan Kačer, Alfréd Radok. Současné pražské inscenace jsou až na čestné výjimky opravdu hodně jinde a bohužel počítají spíše s divadelním provozem než s uměním. Ale třeba za deset, za dvacet let...

(na premiéře Krále Ubu v roce 1896 v Paříži se jako výtvarníci podíleli Pierre Bonnard a Henry Toulose-Lautrec, obrazy, na které ve Čmeláku a světu nemáme autorských práv, ovšem nejsou z této premiéry, pouze z dané doby, čili z devadesátých let devatenáctého století)

Petr Motýl: Nemohl jsem odolat
A koneckonců jako vydavatel Čmeláka a světa si mohu ve Čmeláku a světu leccos dovolit. A to jsem – prozatím – dokonce ještě majitel. A tak když jsem obdržel fotografii nakladače pana Valáška, vlastníka pily v hlubokém lese za Rožnovem pod Radhoštěm, ihned jsem si vzpomenul na jeho bratrance, rovněž pana Valáška, který vlastní pilu v hlubokém lese Království, za okrajem obce Kohoutov ve východních Čechách. Les je původně šporkovský. A je opravdu zcela neodolatelný.

Petr Motýl
Kohoutov

a co v takové vsi dělají ženské?
sedí v hospodě
koukají tam spolu na televizi
a ukazují si
jaké si ve městě nakoupily spodní prádlo

a chlapi?
řežou dřevo
no dobře a večer?
přemýšlí o tom kolik dneska nařezali dřeva
a kolik ho nařežou zítra

a děti?
a Bůh?
a dobrmani a slepice?

třpytící se slunce
vychází za zářivě žlutým nakladačem
na Valáškově pile otevírají dva statní srnci
ze smrkových kmenů stlučená vrata

Koláž Kateřiny Bolechové

Básník Pavel Rajchman a Jonathan Livingston Racek

(na pláži fotografoval Jaroslav Jebavý)

Výlet do přírody, úterý osmého března
Vážený pane Řezníčku, proč jezdíte na výlety právě na Sázavu?
Líbí se mi tam.
Nějaká zajímavá příhoda?
Podle zprávy v tisku pronikl letos v zimě dospělý kanec na pozemek mateřské školy ve Štěchovicích a byl zde přivolanými policisty zastřelen.
Ale Štěchovice leží na Vltavě.
Prosím?

(neautorizovaná fotografie Svatojánských proudů, kam výlet do přírody proběhl, staženo z internetových stránek pana Barabáše)

autorizovaný rozhovor pořídil Bledavý Perleťovec

Hlavý jezdec: Průzkum půd a jiných podstřešních prostor v pardubickém Polabí, chrudimském povodí Chrudimky a třemošnickém přířečí Doubravy.

(kostel v obci Smrček u Chrasti, fotografoval Hlavý jezdec)

Vyluštění hádanky týkající se záhadné fotografie níže zde uvedené
Na fotografii muže kryjícího se sklenkou plzeňského se skrývá básník a prozaik Pavel Řezníček. Jak jsme slíbili, tajemství odhalujeme v pondělí.

A přidáváme jednu dnes již klasickou mistrovu báseň:

FATWA

Když jsem zastřelil Salmana Rushdieho
(seděl jsem v divadle Olympic v páté řadě číslo sedadla 16)
nasedl jsem pak na bicykl opřený o zeď ve Spálené ulici
a odjel do Teheránu kde jsem spokojeně dožil za 2 800 000 dolarů
V tu chvíli jsem si vzpomněl na nešťastného Bedřicha Smetanu
(nevím proč)
který roku 1871 přijal příjici od zpěvačky Adriany Rizzi
v tu chvíli jsem si vzpomněl na zpěvačku Dagmar P.
(taky nevím proč)
nic proti ní nemám a velmi se mi líbí
když jsem ujížděl na kole
zachytil jsem nešťastný pohled Karla Srpa
který si v duchu říkal:
proč jsem tomu Řezníčkovi dával ten lístek
na Salmana Rushdieho

Záplavy sněhu udivené temnoty karbanictví perly
nic nevysvětlí tesknotu Barnabáše
nad dopisem z kolibříka
který hoří

Michal Šanda: U Karlova mostu
Malostraňáci se dočkali. Po dvou letech usilovného kutání byla Čertovka splavněna pro lodě menšího a středního ponoru. Obyvatelé přilehlých domů už nebudou nuceni trmácet se pěšky od tramvaje z Karmelitské ulice nebo Klárova. Lodí div ne do předsíně! Avšak konec žertů, splavněním Čertovky se podstatně odlehčí lodnímu provozu na hlavním toku Vltavy.

(fotografie Michal Šanda)

Čmelák v současné české literatuře: Milan Kozelka
„Několikrát denně do sebe lil po litrech nescezený mateřídouškový čaj a podstupoval horkou šalvějovou koupel. Potírali ho vzácnými čmeláčími sekrety louhovanými v kyselé kachní moči. Šarlatáňští čarodějové z něj vymýtali bobtnajícího ducha oteklosti, ale nebylo to nic platné. Den ze dne otékal víc a víc.
(nalezeno v knížce Celebrity, kterou Milan Kozelka vydal v roce 2004 v nakladatelství Gulu-gulu)

Bledavý Perleťovec: V Praze pod Karlovým náměstím
Ve čtvrtek třetího března ozval se zvonek od domovních vrat činžovního domu, ve kterém bydlím, a z reproduktoru domovního telefónku se ozvalo: „Zde soukromý docent Novomlýnský!“ Po hlase jsem ovšem ihned poznal velkého českého básníka, jehož fotografii má Čmelák a svět hádankou o něco níže. „Vernisáž, Myslíkova 31, okamžitě musíte jít! Okamžitě!“ ozývalo se dálo v domovním telefónku. „Francouzští a belgičtí přátelé! Myslíkova 31!“
Na místě vernisáže se sice francouzští a belgičtí přátelé nacházeli, ale přátelili se pouze mezi sebou. Právě byl zahájen program Dnů frankofonie v Čechách. Výstavou belgických komiksů, o nichž bylo sděleno, že jsou uměním, čemuž nevěřím, leda ve smyslu, že jsou uměním vpravdě specifickým. Ještě mnohem specifičtější byli někteří návštěvníci vernisáže legitimující se humorem vpravdě hrubozrným a očima, které vypadaly jako dávno a dávno prodané za mizerný peníz. Vydržel jsem pouhou půlhodinku a pak jsem velkého českého básníka zanechal jeho osudu, doufám, že dobrému. Jeho pozvání pod pseudonymem Novomlýnský jsem ovšem nemohl odmítnout. A to ani pro příště ne, pozvání velkého básníka se jen tak neodmítá...

Hlavý jezdec: Fotografie, která není z připravované knížky Skotsko malé a velké

Ian Chrichton Smith

ukázka z cyklu Bílý vzduch v březnu

Pohoří Cuillins se tyčí,
čiré a bílé.
V puklinách kvetou gaelské zvonky.

(Na východ odtud
Culloden,
kde slunce svítilo
na krmící se krkavce.
Zapomeňme na to!)

Pohoří Cuillins se tyčí,
šupina po šupině.
Hudba obraznosti musí být obnovena –
směrem vzhůru.

(fotografoval Hlavý jezdec, ukázka převzata z knížky Ve znaku Bodlák, vydal BB art v roce 2OO1, přeložil Zdeněk Hron)

Michal Šanda: Opět jeden dýchánek
V úterý prvního března se v Praze na Smíchově v kavárně Obratník konalo autorské čtení Petra Váši z knihy Návrat Plavce Jindřicha. Knížku vydalo nakladatelství Petrov.

Obrázek 1: Petr Váša rozpráví s divadelním kritikem Vladimírem Hulcem, redaktor Čmeláka a světa rozhovor moudrých pozorně sleduje.
Obrázek 2: Přímé autorské (vášovské) porovnání knížky s celou na místě přítomnou knihovnou.
(fotografoval Michal Šanda, texty k obrázkům dodala redakce)

Brumbár: A ještě jedna hádanka
Na výše zmíněném večírku v Obratníku byl rovněž přítomen jeden velký český básník (a neméně velký prozaik), který se před objektivem fotoaparátu kryl sklenicí piva, prozradíme, že lahvového prazdroje. Ptáme se našich čtenářů: POZNÁTE HO?

(fotografoval Michal Šanda)

Jako malou nápovědu uveřejňujeme malou ukázku z mistrovy tvorby.
„Přišel do svého quelbu, rozsvítil, hodil deku na skleněné dveře a voilâ – nádherný žlutý motocykl stál u jeho postele a zval vilným pohledem k pomilování. Pekárek zase zhasnul, sedl si do sedla motocyklu, rozsvítil všechny reflektory, světla a blinkry – a nastartoval. Zařadil neutrál, takže stroj nemohl vyrazit proti dveřím spojujícím kvelb s obývákem báby Červenohorské (ta by se divila, kdyby jí stokilometrovou rychlostí vjel do postele...!), a důkladně túroval, to jest přidával a ubíral plyn na plné pecky. Pak vítězoslavně zatroubil. Bába Červenohorská se schoulila pod duchnu: armagedon přichází... Tříposchoďový činžák se třásl v základech...“
Řešení hádanky uveřejníme v pondělí sedmého března. Správné odpovědi nám do redakce neposílejte, nicméně již předem vám za ně děkujeme, žádné ceny uděleny nebudou a všem zúčastněným gratulujeme.

Brumbár: Potichoučku, potichu
O výstavě Barbory Přidalové nazvané „Houbaři“, kterou je možné vidět po celý březen v pražské galerii „Ateliér Josefa Sudka“, raději budu psát velmi opatrně. Barbora je manželka Tomáše Přidala, který nás před lety přivedl na myšlenku Čmeláka a svět vydávat a kterého máme rádi. On nás moc rád nemá. A tak nás ani nepozval na vernisáž, na které s manželkou vystupovali pod hlavičkou hudební skupiny India happening punk. A co teprve, kdybych napsal něco o výstavě „Houbaři“, možná by pak Přidalovi poslali na Čmeláka a svět celý Vítrholc, a ten by nám mohl i sprostě vynadat a my bychom mu před Velikonocemi ani nemohli odpovědět.
Ale já přece jen o výstavě něco napíšu. Jsou na ní k vidění rodinné fotografie z houbaření a fotografie hub vytvořených ze sněhu.
A když se z některého z úzkých oken dřevěného ateliéru Josefa Sudka podíváte ven, uvidíte dvůr a stromy a cosi, co vám bude, pokud máte rádi fotografie Josefa Sudka, zpřítomňovat jejich důvěrnou atmosféru. Při mé návštěvě splývaly z větví křišťálové rampouchy...

Michal Šanda: Kousek od Nemocnice Na Františku, pátek 25. února
Ahoj Petře, posílám dva obrázky z hospody U Milosrdných. Do Prahy včera zavítal na dvouhodinovou návštěvu děčínský básník Tomáš Řezníček. Přijel oznámit, že se v březnu konečně žení. Na druhé fotce je vlevo Lucie a vpravo Tomášova sestra Michaela. V ruce mají nůžky, protože v každý myslitelný okamžik stříhají desítky tisíc čtverečků. Z nich potom Michaela tvoří velkoplošné koláže.

Bruton: U Milosrdných
Ano, Michale, také do dotyčné restaurace chodíváme, i když nepříliš často, jelikož je od naší redakční budovy vzdálená až přes šest mostů. Tak někdy...

Kostel svatého Šimona a Judy, který se nachází poblíž zmiňované hospody a ve kterém nikdo ze Čmeláka a světa v únoru nenavštívil koncert The Hilliard Ensemble pojmenovaný Codex Speicálník, stejně jako v redakci oblíbené CD, na němž se nachází hudba, jaká se v Praze hrála kolem roku 1500. Škoda, určitě to bylo úžasné.

Kartouzek: Noviny jsou rychlejší než vzduch

Brumbár: I ty jeden hvozdíku
Děkujeme ti, Kartouzku, že jsi se zapojil do diskuse o novinářích, kterou rozvířil pan Grombíř. Ale nebýval jsi takhle jedovatý....

Čmelák ve světové vědecké literatuře: Nejmenší dinosaurus
Pokud mají paleontologové pravdu, když považují ptáky za dinosaury, pak by byl nejmenším dinosaurem kolibřík čmeláčí z Kuby, který je opravdu jen o málo větší než čmelák. Je odborníkem na vířivý let. Podobně jako čmelák sbírá v květech nektar. Samec váží jen 1,6 gramu a od hlavy ke špičce ocásku není větší než malíček.

(text i fotografie převzaty z knížky Průvodce světem dinosarů autora Davida Lamberta, kterou vydal Slovart v roce 2000)

Hlavý jezdec: Průzkum půd a jiných podstřešních prostor v pardubickém Polabí, chrudimském povodí Chrudimky a třemošnickém přířečí Doubravy.
Na fotografii vidíme špýchar v Třemošnici. Na stránkách Čmeláka a světa se špýchar objevil již začátkem února, poté jej kdosi ukradl, aby nám ho nyní anonymní poštovní obálkou opět vrátil. Fotografoval Hlavý jezdec.

Petr Motýl: Báseň k výše uvedené Třemošnici
Všude kolem je sníh, dokonce i v Praze na Smíchově. A co teprve na Petříně. Ale o Třemošnici, městečku u říčky Doubravy, které jsem si fotografií připomněl, mám báseň z léta. Podobně jako je z léta o pár článků níže uvedená vzpomínka Renaty Bulvové na hrad Rabí.

ČERVENEC

louka pod lesem plná bílých květin
letní noc

ožívající větve javorů
zvuk kroků po asfaltu na náměstí

oblý a ponurý obrys vápenky
proráží tmu

Jakub Grombíř: Zuřiví inženýři lidských duší
Pozastavovat se nad naší mediální scénou už sice není nijak nové, ale přece jen mi to tentokrát nedá. Když si občas koupím do vlaku noviny, zjišťuji totiž, že čím více potištěného papíru, tím méně je tam ke čtení. Zvláště v poslední době se zdá, jako by už okurková sezóna nakynula na celý rok. A tak zase skončily svátky, které u nás s detonacemi na ulicích a rabováním obchodů připomínají spíše státní převrat v nějaké banánové republice (na vánočně-silvestrovské obžerství se národ připravuje ještě důkladněji a hysteričtěji než naši předkové na zimní hladovění), a všední dny nového roku zajely do starých kolejí; znova nás za všech stran bombardují Usáma bin Ládin, Ester Ládová a další milí lidé, jejichž jedinou kvalitou je schopnost strhnout na sebe co největší díl veřejné pozornosti. Zvláštní je, proč se těmto tiskovinám pořád ještě říká noviny, když se z toho žádné nové informace zásadně nedozvíte. Jenom se systematicky upevňuje obraz světa takového, jaký musí být: ovládaného těmi úspěšnými, bez ohledu na to, jak úspěchu dosáhli. Novináři, stejně jako kdysi pohanští žrecové, čerpají svoje sebevědomí z pocitu, že na rozdíl od řadových čtenářů vědí, jak svět doopravdy funguje. Lidstvo je podle nich v zásadě rozděleno na dva druhy: anonymní většinu, která je zajímavá pouze jako statistická masa konzumentů nebo oběti nějakého neštěstí – a na celebrity, na nichž je naopak zajímavé naprosto cokoliv. Reportéři kult těchto estrádních superhvězdiček a mafiánských zbohatlíků živí se servilitou, která svojí vydatností připomíná komunistickou éru (i když nejaktivnější jsou kupodivu lidé, kteří onen režim nepamatují). Kuriózní pak bývá, když tito jedinci, schopní využít ke své kariéře jakékoli cizí neštěstí, dostanou lyrický průjem a zahrnou nás v souvislosti s kdejakým hercem epizodních rolí přívlastky jako „božský“ nebo „nesmrtelný“. Člověk si přitom vzpomene na Nietzscheho výrok: „Spisovatelé, kteří milují superlativy, toho víc chtějí, než umějí.“ A konečně, pozoruhodná je důslednost, s jakou svůj světonázor cpou i do křížovek; nedávno jsem v jedné vyluštil tajenku: „Hrst moci je lepší než pytel práva.“

Brumbár: Na okraj předchozí úvahy
Jakub Grombíř v básni, kterou Čmelák a svět uvede v březnovém Psacím úlu, v souladu s výše uvedeným článkem konstatuje:

prohlížím atlas až po tiráž
marně hledám zemi
odkud by nepřicházely zlé zprávy

Náš spolupracovník Hlavý jezdec jest v domnění, že takovou zemí je Skotsko. Informovali jsme se, obcházejíce jeho prostřednictví, přímo u jistého znalého muže ve Skotsku, a ten nám prozradil, že opravdu. Neboť v jeho zemi se novináři, kteří nepíší ani v superlativech, ani o neštěstích, ani o bezohledných úspěšných lidech záhy po smrti reinkarnují v bájná nesmrtelná zvířata popásající se u zdejších jezer. Na snímku vidíme bývalého Duncana McPhersona, který ve své někdejší podobě působil jako redaktor Podvečerníku z Rozeklané hůrky.

Jirka Prášek: Slovo šéfredaktora
Jako několikaletý šéfredaktor Čmeláka a světa (jen se podívejte do tiráží naší písemné podoby!) bych chtěl k výše uvedeným článečkům podotknout. A sice!
Dokud mí redaktoři psali především o běžném dění ve Čmeláčích Bocháncích, zájem publika o náš časopis byl minimální. Tak mně je to jedno, já si sedím ve své šéfredaktorské židli a o nic se nestarám, ať už je zájem jakýkoliv. Nicméně zájem pozoruji. A stačilo, když mí redaktoři a jejich spolupracovníci začali psát v superlativech a o celebritách, například o výše uvedeném Milanu Duncanu McPhersonovi, Milanu Uhdem či Milanu Jágrovi, hned se zájem publika radikálně zvedl. Tak jestli mé redaktory baví psát proti celebritám a zároveň o nich, mně je to jedno. Já si tak jako tak sedím ve své šéfredaktorské židli a o nic se nestarám. Jen bych navrhoval uveřejnit jednu fotografii, s mým textem k ní.

Na snímku typická současná celebrita, fotografoval Jaroslav Jebavý.

Brumbár: Slovo redaktora
Ale jistě, pane šéfredaktore. Jak bychom si mohli dovolit vámi doporučenou fotografii neuveřejnit. A příště můžeme psát třeba o Milanu Národním Divadlovi.