číslo 3/2004, ročník pátý
Ne-aktuálně z redakce
Výjimečně dobré pivo
Po zhruba čtvrtroční nevysvětlitelné pauze zavítal náš zástupce
Bledavý Perleťovec do jinonického pohostinského podniku zvaného Kozí chlívek.
Zrovna hořela louka u stanice metra a její žár způsobil, že mu značně
vyschlo v krku. Hasičské houkačky houkaly, písek a lopaty se chopily příležitosti
pro ně jako stvořené. V Kozím chlívku paní Maruška pravila k hostům: „Tak
co, chlapci, budeme evakuovat? Máme tu novou žumpu, prázdnou, tak do ní
můžete naskákat a nic se vám nestane.“ A vážně, hostům z Kozího chlívku
se nic nestalo.
(o sobě zapsal: Bledavý Perleťovec)
Nad Botičem
V polovině února, po návštěvě bufetu v Městské knihovně na Mariánském
náměstí, sešli Pavel Řezníček a Petr Motýl směrem dolů od stanice metra
Kačerov. A o páté hodině odpolední vstoupili do prostor bývalého statku,
který ze sutin proměnily v citlivě rekonstruovanou imitaci jeho bývalé
podoby peníze baronky (hraběnky) Sue Ryder. Sama baronka (hraběnka) v
loňském roce zemřela. Tak jako mnozí ze stálých či přechodných obyvatel
jejího Domova (důchodců) v Michli, potažmo i z těch, kteří sem stacionárně
docházejí. Na večer poezie Karla Šebka se od roku 1995 nezvěstný Karel
Šebek nedostavil. Jeho poezii četl pan Jeslínek, v prostorách kaple jí
naslouchali čtyři diváci. (ano opět: český katolický surrealismus, tak
jak ho už sedmdesát let známe, ale ne ve zlém, naopak, neboť veškeré čisté
směřování...) Kromě dvou výše zmíněných publikum tvořila jedna z obyvatelek
Domova Sue Ryder, dáma, která na židli odložila klobouk se širokou střechou,
a poživatel starobního důchodu, který v Sue Ryder pouze obědvá, občan
jedenadevadesátiletý. Pan Řezníček mu zkontroloval občanský průkaz. Též
pan Motýl do tohoto průkazu nahlédl. Vitální muž, který vypadal na pouhých
sedmdesát a o třicet let mladší manželku zanechal doma, prohlásil, že
se přišel podívat na produkci současných básníků. On sám začal psát v
šedesáti, v řeči vázané.
Pan Jeslínek četl hlasem znělým verše, s nimiž evidentně vnitřně souzněl
a kterým dokázal dát odpovídající výraz. V kapli se postupně stmívalo.
Poezie? Jeden z velkých básníků dvacátého století Karel Šebek? Čtení bylo
oznámeno v Pražském kulturním přehledu, dále v tiskovině příslušné městské
čtvrti a ve věstníku Domova Sue Ryder. Kdo večer navštívil, měl možnost
slyšet některé doposud neznámé Šebkovy básně, jejichž rukopisy jsou v
opatrovaní pana Jeslínka. Inu...
(Bledavý Perleťovec)
Dvakrát u Lichtenštejna
Na literární večer v paláci na Malostranském náměstí v Praze zavítali
hned dva redaktoři Čmeláka a světa. A neshodli se ani ve znění jmen účinkujících.
1.
Moravští básníci Vít Slíva a Martin Stöhr měli vystoupit s Moravským klavírním
triem. Jaké však bylo mé zklamání, když jejich verše naprosto bez porozumění
četl herec. Měl kožené sáčko, vestičku a jmenoval se Saša Rašilov. Ani
v Cyranovi v Národním mu sloky moc nezněly, a to hrál Kristiána. Ale Davidu
Prachařovi se ve Zlaté kapličce rýmy a rytmy zadrhávaly podobně a „při
poslání tě bodnu už“ říkal jako „nesu vám březnové faktury za polovodiče.“
A představte si, Moravské klavírní trio nemělo vůbec tři klavíry, ale
jenom jeden, a na ten hrála klavíristka v červených šatech, které básníky
přítomné v publiku zajímaly víc než Haydn, Janáček a celá česká poezie.
Anebo spíš nohy a prsa v těch šatech. Ano, prsa klavíristky, která tak
jako její strunní kolegové hrála brilantně, ovšem naprosto prázdně. Hudba
bez duše. Také u Lichtnštejnů byla básnířka Tereza, ale na svůj salón,
který tak ráda pořádá, nikoho ze Čmeláka a světa nepozvala. Stejně bychom
nepřišli. Ale vemte si takové pivo U Krále Brabanta...
(Bruton)
2.
Až z dalekého vysokohorského Bodamska přicestoval na mezinárodní literární
večer v Lichtensteinském paláci básník Martináč Stör. Martináč je noční
motýl spřádající z kokonů hedvábí, jak všichni víme, což je také poetovo
jméno po mamince pocházející od nás, ze Čmeláčích Bochánků. Přeložíme-li
do naší mateřštiny Störa, najdeme rybu jesetera, z jejíchž jiker je možno
spřádat kaviár. Druhým účinkujícím byl Vítovka Slíva pocházející z jednoho
ze zapadlých koutů naší vlasti, kde si také doposud medí. A víte, že „vítovka“
tam znamená tmavou třešeň dozrávající v červnu kolem svátku svatého Víta?
A že slíva tam nese stejné modravé plody jako v sadech na předpolí Čmeláčího
Pupíku? Nevěříte? Kupte si jízdenku na vlak…
Oba veršovci si své vlastnoručně napsané básně přečetli moc pěkně. V přestávkách
mezi jejich recitací hrálo hudební těleso, které sestávalo ze tří úžasných
hráčů na tři úžasné klavíry. Celé to bylo fenomedální! A také poetka Riedelbauchová,
cizinka z města Bemlína! Která tam tančila! Přeložíme-li její jméno do
naší krásné řeči, vyjde nám rákosí či bažina v břichu! A právě ona celou
naši redakci srdečně pozvala! Už se moc těšíme! Protože třeba do takové
špeluňky, jako je U Krále Brabanta, bychom opravdu nikdy nešli...
(Brumbár)
Tak vidíte sami, pokud jste si to přečetli. A našemu šéfredaktorovi je to úplně jedno!
