číslo 12/2004, ročník pátý
Ne-aktuálně z redakce
Brumbár: Různé
Obnovená
premiéra představení Rodinné příběhy srbské autorky Biljany Srbljanovič
se konala v pátek 10. prosince v Divadle Rokoko, přičemž její původní
premiéra se datuje k 6. březnu 2001 v prostorách divadla studentů DAMU
v Disku. Herečky v něm nevystupují, prosím pěkně, takto oblečeny:
Přítelkyně redakce I. a S., které se obnovené premiéry v Rokoku zúčastnily,
bohužel v písemné formě nemohou sdělit nic bližšího o kvalitě představení
neb na formu takovéhoto vyjádření zcela upřímně vyjadřují apatii symptomatickou
až běda, ač obě divadlo milují. Z divadelního kousku, potažmo z kvality
a množství zde i poblíže do organismů absorbovaného vína však vyzískaly
obě konkrétně nejmenované dojmů přehršle.
Převelice je nám líto, že vzhledem k pátečnímu večeru se jediný náš nealkoholizovaný
redaktor rozhodl pro návštěvu filmu Jeana Renoira Velká iluze a Divadlo
Rokoko zcela opominul...
Bledavý Perleťovec: Ale! Ale!
Ten film je obrovský! Zbožňuje-li kdo, tak jako já, Hledání ztraceného
času Marcela Prousta, jak by si mohl nezajít nepodívat se na zánik aristokracie
smetené bouří první světové války v podání Pierra Fresnaye a Ericha von
Stroheima, jejichž svět rozbíjí barbar Jean Gabin. Žid Marcela Dalia je
ovšem věčný a jeho představitel jaksi mimochodem do filmu přidává mistrovský
divadelní výkon ve scéně vězeňského kabaretu. Ale ano, i v českých divadlech,
Karel Roden by tu scénu zahrál... No tak jsem šel do kina...
(zleva Stroheim, Gabin, Fresnay)
Malá redakční polemička s kinem
Brumbár: Tak já jsem seděl u Medového Ježka a přinášeli mi sklenici
za sklenicí. Ale psali v programu, který jsi mi dal, Perleťovče, že o
tom filmu řekl Joseph Goebbels, že: „Velká iluze je náš úhlavní filmový
nepřítel“ a F. D. Roosevelt, že: „Všichni demokraté by měli tento film
vidět.“
Perleťovec: Film jsi neviděl, ale z místa dokážeš vrhat povrchní efekty,
jak přináleží k profesi novináře současnosti. Ale o filmu neříkáš naprosto
nic. Ale já vím, že nejsi tak hloupý, Brumbáre, jen moc chlastáš.
Brumbár: Hm... Tak já se stydím, Perleťovče...
Protože Jean Gabin, když za mého mládí
ukápnul jiskru doutníku na podlahu rozvrzaného kina, ve kterém jsem seděl...
(Jean Renoir, jeden z podivuhodných kouzelníků francouzského filmu)
Perleťovec: Ten film natočený v roce 1937 končí záběrem na sněhovou pláň,
kde v závějích padají, ale jdou kupředu, dva uprchlíci z první světové
války. A režisér dobře ví a v tomto záběru vyjadřuje, že se co nevidět
stane něco ještě něco mnohem strašnějšího. Ale nad sněhem, když se dobře
díváš, můžeš vidět také hvězdu. Tu z Betléma.
Brumbár: Pylná redakční práce
Pan
vydavatel probírá pyl utkvělý na stránkách našeho časopisu, aby posléze
porovnal ryzost třpytu jeho zrnek s barvou paprsků slunce procházejících
korunou jeho oblíbeného javoru v Jinonicích a dopadajících na jeho nataženou
dlaň ve studených odpoledních předcházejících zimnímu slunovratu. Tato
pylná redakční práce je v současné době jeho jedinou redakční prací.
(fázi redakční práce vyfotografoval Michal Šanda)
Bledavý Perleťovec: Z četby
S velikou radostí jsem konstatoval, že o čmelákovi, tedy o předzjednaném
duchovním principu našeho časopisu, píše i sám nositel Nobelovy ceny za
literaturu. 
Czeslaw Milosz
VIDĚT NEMOTORNÉHO ČMELÁKA
A ČERNÉHO BROUKA,
KTERÝ SPĚCHÁ PROPLETENCEM LODYH.
(na obrázku je můj bratranec Perleťovec Stříbropásek, který mne na Miloszovy
verše upozornil, úryvek je vyjmut z básně U pramene ze sbírky To, kterou
přeložil Josef Mlejnek a vydalo nakladatelství Paseka v roce 2003)
Petr Motýl: Výstava v Jízdárně Pražského Hradu
Těžko se kriticky píše o člověku, který se aktivně zúčastnil odboje
za první světové války a za účast v odboji za druhé světové války byl
vězněn v koncentračním táboře, aby svůj skončil v roce 1944 v Dachau.
Kolik odvážných mužů, kteří dosáhli společenského postavení srovnatelného
s Preissigovým, bylo ochotno riskovat vše? 
Co říci o někom, kdo se po úspěšné kariéře v USA vrátil na počátku třicátých
let do vlasti, aby jí stál ku pomoci v těžkých časech? O umělci, který
citlivě vnímal nejsoučasnější evropské avantgardní trendy, aby v jejich
duchu vytvářel pozoruhodná díla, o umělci, který za vlastním svébytným
výrazem ale nikdy nedokázal a snad ani nechtěl jít. O pragmatikovi a idealistovi
zároveň, o tvůrci, kterého vždy sváděla sladká líbivost, jenž byl ovšem
také skvělým ilustrátorem a geniálním návrhářem vzorů tapet a předsádek
knih, které vytvářel na počátku 20. století, kdy ornamentu doposud nebylo
upíráno místo, jež mu přísluší.
Desítek Vojtěchů Preissigů by bylo českému národu zapotřebí v době, v
níž žil, a ovšemže i v současnosti. Žel, není jich a scházejí nám, velice
nám scházejí.
Z deníkových zápisků Zdeňka Mitáčka: K ceně Jindřicha Chalupeckého
(14. 11. 2004)
Kandidáti na Cenu Jindřicha Chalupeckého měli, až na jednu výjimku, společnou
práci se slovem. Kurátor František Kowolowski dostal
k dispozici pro pět výtvarníků čtyři sály druhého patra Domu umění.
V
prvním byla kreace Isabely Grosserové, která spočívala
v nápisu vysekávaném po písmenech do omítky. Tvorba byla včera několik
písmen před dokončením. Nápis jsem si nezapamatoval ani neopsal, vysekaný
ale byl zajímavě, až na cihly a kabely pod omítkou. Také na něm podle
štítku s názvem díla dělala rovnou celá pracovní skupina. U stěny sálu
byl stolek s anketními otázkami na brněnská témata: Co si myslíte o přestavbě
nádraží v Brně? Mělo by být sídliště Lesná památkově chráněno? Byly lepší
dřívější stavební postupy nebo dnešní montované stavby. A další. Sál mi
evokoval atmosféru zbořenišť, přestavovaných objektů, chyběla jen hromádka
cihel a zárubeň odněkud vybouraných dveří.
V následujícím sále Ján Mančuška promítal fotografie
ze stálé expozice Moravské galerie. Několik obrazů tam zakryl chromovaným
rámem s plechem proděravělým písmeny, která vytvářela nějaký nápis nebo
citát. K čemuž autor vydal prohlášení na téma dočasnosti uměleckého díla.
Začal jsem si připadat jako v nějakém perverzním intelektuálním komiksu,
kde ve vzduchu visí bubliny s nápisy a postavy si zrovna daly přestávku.
V dalším sále vystavovala skupina Rafani. Na portálu
nad vchodem byl nápis ve slepeckém písmu, proti divákovi byla přímo na
zdi několik metrů vysoká malba na téma galerie, s bustou na vysokém soklu,
vyvedená posměšně, s pitvorně zvednutým nosem, jaké jsou občas k vidění
v počítačových animacích, které si posílají sekretářky, když se nudí v
kanceláři. U busty byly namalovány tři děti, podobně se pitvořící. Dole
pak u štítku s názvem díla byla abeceda slepeckého písma - zřejmě návod,
aby divák zkusil rozluštit nápis nad portálem. Nepustil jsem se do toho.
*/
Ve stejné sále ještě visela fotografie Jiřího Skály,
který podnikl akci u jedné z prodejen Hypernovy v Praze, když tam na billboard
vylepil plakát s fotografií Domu odborů. Ve svém vyjádření psal, že má
těch plakátů doma ještě 300, a nabízel, že je pošle divákům, kteří mu
nechají svoji adresu. Řada lidí si o fotografii napsala.
V
dalším sále byla díla Jany Kalinové, umělý stromeček
nazvaný Live a pod stropem panel, na který autorka instalovala živý trávník,
tak aby byl vidět zespodu. Paní, která tam hlídala, mi sdělila, že autorka
chodí každý den kousek trávníku pod strop doinstalovávat. Dříve nainstalované
čtverce s trávníkem byly už skoro suché, jelikož trávník visící u stropu
není možné nijak zalévat.
V závěrečném sále Zbyněk Baladrán pouštěl devítiminutový
film poskládaný z instruktážních a dokumentárních filmů, které se natáčely
za socialismu. Svůj sestřih opatřil nápisy komentujícími jeho pracovní
metodu i názory na plynutí času.
Nevím, jestli jsem si odnesl z výstavy tolik, kolik jsem mohl, nechtělo
se mi, přiznám se, luštit intelektuální poselství, jenom jsem se díval.
Nejvíc na mě nakonec zapůsobil film Zbyňka Baladrána a pak úvodní sál
Isabely Grosserové.
Překvapila mě potřeba mladých výtvarníků sdělovat své názory slovy. To
je jako kdyby spisovatel napsal nějakou větu a k jejímu představení veřejnosti
si vypůjčil pětinu galerie...
_ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _
*/ Krom toho, že sem nehodlám žádný z těch nápisů přepisovat,
protože to udělali všichni recenzenti výstavy a mně připadá, že tím vlastně
jenom prokázali svoji symbiózu s výtvarníky.
Bledavý Perleťovec: Divadelní kritik v Obratníku
Ve čtvrtek 2. prosince se konal v Praze na Smíchově v kavárně
Obratník křest knížky divadelního kritika Richarda Ermla, kterou vydalo
nakladatelství Petrov. Text se nazývá Bez lítosti a ze čtených ukázek
lze soudit na „vzpomínky na rozvod“.
Jana
Janěková mladší a Richard Erml
Obratník byl plný k prasknutí, což u čtení literátů nebývá zvykem, byl
plný divadelníků a lidí kolem divadla se pohybujících.
Křtil Milan Uhde a Lucie Bělohradská, s autorem četla Jana Janěková mladší,
přítomen byl hluboký alternativec Vladimír Hulec, nakladatelka Madla-Concordia,
redaktoři z Petrova i „přední literární kritik“ Radim Kopáč, který se
jako obvykle zajímal především o problém urousaného šosu.
Po produkci jsem zamířil do blízké pivnice Jamajka, kam nikdo jiný z Obratníku
nezamířil. A tak – bohužel, vážení čtenáři – o dalším průběhu večera a
večírku nevím vůbec nic.
Richard
Erml, Milan Uhde, barman v pozadí, Jan Dvořák
( fotografoval Michal Šanda)
Petr Motýl: Adventní koncert
V rámci cyklu koncertů pořádaných před Vánocemi v Lobkovickém
paláci na Pražském Hradě vystoupil ve středu 1. prosince Michael Pospíšil
se svým Ritornellem. Ze stabilní sestavy hrál a zpíval kromě vedoucího
souboru jen Tomáš Najbrt, houslemi a zpěvem tuto dvojici doplňovala mně
neznámá dívka.
Michael Pospíšil je ve svém oboru klasik, a tak samozřejmě nezklamal.
Koncert představil hudbu, která zaznívala rok co rok jako roráty, jež
se ovšem z našich životů jaksi vytratily. Světský koncert byl úžasný,
sál ve šlechtickém paláci mu ale nesvědčil, tyto noty patří do kostela.
Rogier
van der Weyden: Zvěstování
Publika se sešlo pramálo, takže přikládám pro případné zájemce termíny
dalších koncertů, které se konají vždy v 17 hodin v Lobkovickém paláci:
15. prosince ve středu Zpěvy o Zvěstování Páně a Navštívení Panny Marie,
soubor Ludus musicus
13. prosince v pondělí S písní a tancem k betlému (tance 16. – 18. století)
19. prosince v neděli Zpívání o Adamovi a Evě (Jana Lewitová a Vladimír
Merta)
A pak ještě další a další koncerty směrem k Vánocům, které vypíšu pro
Čmeláka a svět později. Na všechny koncerty je vstupné 100 korun, pro
děti poloviční.
Z deníkových zápisků našeho dopisovatele Zdeňka Mitáčka
(5.10. 2004)
Na
kole jsem sjížděl k Rakovci a pak kolem Mokré hory. Ta cesta byla v létě
pokryta příkrovem prachu, jak po ní vozily náklaďáky kámen na zábrany
vytvářející na místním potůčku několik jezírek se stojatou vodou, experiment
místní lesnické univerzity. S podzimem se cesta pokryla vrstvou uježděné
hlíny, která je nádherně měkká a pružná. Připadal jsem si stylově a rád
to napíšu, protože si rád připadám stylově ve svých textech. Na kole Author
se stříbrným rámem a červenými doplňky, v šedé mikině Reebook, se znakem
týmu Tampa Bay Buccaneers na prsou. Tím je rudá pirátská vlajka s lebkou
nad zkříženými šavlemi, mezi kterými je položen fotbalový míč. Ten americký,
šišatý. Připadal jsem si jako v Chicagu, kdysi, domácí mi říkala, že její
soused přirovnává Soběšice k Beverly Hills. Možná tak nějak Beverly Hills
vypadalo v roce 1890 a lidé tam byli šťastní, protože nevěděli nic o prosperitě,
která je čekala. Přál bych si nic nevědět o prosperitě, která čeká tato
místa, až tady my nebudeme.
Bledavý Perleťovec: Státní cena za původní českou literaturu,
zač vlastně?
(a následný redakční pohovor s autorem článku)
Na řečnickou otázku, kterou jsem si v titulku položil, odpovím
si samozřejmě sám. Za kontakty, především. A za konformismus.
V časopisech jsem se dočetl, a sice od Martina Stöhra a Pavla Kotrly,
že je dobře, že je Státní cena za literatura udělována za konkrétní současný
text. Nikoliv! Jsou i jiné literární ceny, pokud tedy existuje cena oficiální
státní, jistě by měla být především potvrzením životního díla. Autorů,
kteří ji nezískali a za kterými takovéto dílo je, žije díky čerstvému
datu, od něhož je udělována (1995), dostatek. Egon Bondy, Pavel Řezníček,
Ivan Wernisch, Josef Hanzlík, například.
Porota si ovšem letos vybrala jako kandidáty tři autory věkem kolem čtyřicítky,
za ani jedním z nichž kontinuita dobrého díla není. Božena Správcová vydala
jednu podstatnou básnickou sbírku (Výmluva, 1995), ale autorů jedné výborné
básnické sbírky je jistě řada. Pavel Brycz a Jan Balabán za sebou nemají
ani tu jednu dobrou knihu. Nicméně všichni tři nominovaní jsou v rovnocenně
důvěrném vztahu s těmi, kteří o ceně rozhodují. Na budování vztahů pracují
především, zatímco na vlastní tvorbě tehdy, když na ni zbyde čas. Ale
tak tomu bývalo vždy a všude, jistěže, ovšem velmi často (ne vždy) bylo
takovéto konání i terčem kritiky, ať už vedené z jakýchkoliv (často ryze
pragmatických) pozic.
Román Pavla Brycze Patriarchátu dávno zašlá sláva, který byl pro udělení
ceny vybrán, má z navržených prací nejvíce stran. A to je jistě působivé.
Jeho text je snůškou novinářských frází, obrázkem o vnímání současnosti
i minulosti skrze stránky denního tisku či skrze televizní obrazovku.
Autor nepodává obraz jistě velmi těžko pochopitelné historie dvacátého
století, vybírá si z ní senzace vhodné jako titulky novinových článků,
z nichž serióznost bohužel zcela vymizela, což jistě není autorovou vinou,
on se jen veze na této vlně a je stejně jako ony články vlídně přijímán.
Takováto - řečeno současným termínem - pop-literatura se samozřejmě psala
vždy. A velmi často byla oceňována jako něco, čím nikdy nebyla a být nemohla,
totiž jako umění. V tomto směru porota ze tří navržených vybrala jistou
rukou.
Pavel
Brycz a náš šéfredaktor
Redakční pohovor
Bruton: No tak Perleťovče, to jsi ale trochu přehnal, ne? Tak
podívej se, ti chlapi z poroty by třeba mohli prodávat auta nebo sedět
v představenstvu banky nebo tak, ale oni za pár korun čtou knížky, ne?
Perleťovec: Já myslím, že je nečtou.
Brumbár: Ale to si jenom myslíš. Ale dokázat to nemůžeš.
Perleťovec: No to nemůžu.
Bruton: Vidíš a já jsem zrovna včera zdědil pivovar. Po pratetě. Za posledních
deset let už třetí. A mohl bych si psát, co bych chtěl, ale já se třeba
o literaturu vůbec nezajímám, to víš, ne?
Perleťovec: Jistě.
Bruton: Já nechápu, proč ty pivovary odkazují z celé rodiny vždycky zrovna
mně...
Brumbár: A víš, proč ti Bruton dává takový příklad?
Perleťovec: Vím.
Brumbár: Ale naši čtenáři to nevědí. Totiž proto, že jsi tak chudý, že
si vaříš sám na sporáku brambory s bůčkem a zapíjíš je obyčejným desetistupňovým
pivem. A přitom bys, kdyby ses pěkně zapojil, mohl mít za ty svoje básničky
a takový klidně stipendia a příjmy, že by sis mohl dávat denně svíčkovou
nebo pečenou kachničku naproti U Lemovaného sosáku.
Perleťovec: Hm.
Bruton: Ale abys neřekl, tak já tě tam teď na pivo a na kachničku zvu.
A Brumbára taky. Když jsem včera dědil...
Brumbár: Víš, ne že my bysme ti chtěli mluvit do duše. Prostě nám řekl
šéfredaktor, protože jemu se nechtělo se zvedat ze židle, ať ti řeknem,
že takové články sice psát můžeš, ale pak vždycky dostaneš pohovor.
Perleťovec: Hm.
Brumbár: Ale my ti ten pohovor stejně už příště nevyřídíme.
Perleťovec: Dík.
Bruton: Tak jdeme?
Popel a slast
V pátek 26.11. pokřtila v kavárně Velryba novou knihu básní Popel a slast
známá nejen pražská perzóna Kateřina Rudčenková. Na fotografii je více
vlevo. Více vpravo vidíme hybatele imperiálního nakladatelství Klokočí
Jana Drdy z Příbrami, které sbírku vydalo, pana Marka Staška.
(foto Michal Šanda)
Autorská čtení Michala Ajvaze a Martina Fahrnera
V poetické kavárně Obratník se ve čtvrtek 25. listopadu uskutečnila autorská
čtení Michala Ajvaze a Martina Fahrnera. Michal Ajvaz četl z románové
novinky Prázdné ulice, Martin Fahrner z rukopisu připravované knihy Pošetilost
doktora vinnetouologie.
(fotografie Michala Šandy jsou kupodivu právě z večera v Obratníku)
Petr Motýl: Malá poznámka k velké výstavě
Retrospektivu jednoho z největších českých žijících malířů Karla Malicha
je možno spatřit v Městské knihovně v Praze do 9.1.2005. Záměrně říkám
malířů, ač k vidění jsou v zde – v prostorách s vystavovanými díly souznějícími
– i známé Malichovy drátěné konstrukce a řada dalších (a starších) objektů.
To podstatné vzniklo ovšem po tvůrcově duchovním probuzení, jehož zázrak
se odehrál v roce 1977, tedy v malířových dvaapadesáti letech.
„Duch vane, kudy chce.“ A závan jeho dechu posunul Karla Malicha, umělce
před tímto osudovým zásahem jistě zajímavého, usilujícího a vzdělaného,
ale bez vzácného daru pohlédnout do vyšších sfér, právě do jejich výšin
a závratného světla. Stěna zaplněná kresbami, které dychtivě a bezprostředně
zachycují toto oslovení, je tím nejpodstatnějším na výstavě, odtud vychází
barvy Malichových obrazů – a malířem je především – i tvary jeho drátěných
konstrukcí najednou tak odlišných od těch, které byly neseny racionalistickým
směřováním jeho předchozí tvorby.
Prohlédnutí. Báseň. Rimbaud tak mladý a Rubens tak starý. A trpělivá práce
konstruujícího rozumu se světlem u Vermeera. Racionalita a duch. A každé
vteřině, ve které vidíme světlo a slyšíme hudbu, kterou zapisoval Bach
po celý život a Janáček na konci svého dlouhého a Mozart na konci svého
krátkého přiděleného času, můžeme jen vzdávat dík, že prodlela právě na
naší osobě.
Slavomír Kudláček: Výstava obrazů Jiřího Laciny a fotografií Jiřího Tomana
v domě U Jonáše v Pardubicích, říjen – listopad 2004
S Jiřím Lacinou jsem se přes dvacet let znal, několik z nich jsem bydlel
dokonce od něj za rohem v bloku domů - však ale přes pár tlustých středověkých
stěn. Viděl jsem řadu jeho výstav a přiznám se, že jsem je vnímal dopolopita,
těžce a špatně. Budiž to moje zabedněnost nebo sobectví nebo cokoli, neoslovovaly
mě příliš. Ale jak se říká: Ať si kdo chce co chce říká…
Jiří Lacina na jaře tohoto roku zemřel.A bylo by trapné, banální a opovážlivé
přisuzovat změnu hloubky malířova pohledu blízkosti smrti v době, kdy
vznikaly některé obrazy z jmenované výstavy, odklonu od experimentu a
příklonu k daru vidění. Ať je to jakkoliv, míra mého oslovení byla teď
zásadně větší, přiznávám. Obecně jsou mi v abstrakci bližší bio a všelijak
křivo morfní struktury než ty geometrické. Těch prvních přibylo a vyjevila
se v nich i očekávání mně srozumitelná a blízká.
Líp se mi ale přece jen píše o Tomanových fotkách.
Jsou uhrančivou dokumentací času, který prožíváme a nevíme, neb námi prochází
na rozdíl od nás nedotčený. Širokost převážně (ale nejen) pardubických
panoramatů městských a příměstských záběrů z doby před 30 – 40 lety, tedy
skutečnosti, kterou už jsem vnímal a nějak si ji i pamatuji, má silnou
schopnost vyjádření plynutí času a mizení věcí. Dláždění ulic, dnes už
neexistující stavby, chodci opření, stojící, spící – např. u vody, opřené
bicykly a stará auta… Voda, co odtekla nejen přes dnes už neexistující
elektrárenský jez na Chrudimce.
Nad tím nebe v kosmickém kontextu a výrazu prázdna, široce rozpjaté téměř
barokním stylem nade vším a vše ignorující (nebo zrcadlící!?). Mohutné,
impozantní, a přesto v životě malém a lidském, v duši zapomínající, v
člověku příliš rychlém s očními čočkami navlhlými.
Náměty minulosti, dalo by se říct, ale každá minulost sama o sobě tak
neevokuje ono plynutí a pomíjivost. Širokost záběrů, jejich ne-lidský
horizont, na nějž se vedle sebe poskládá dům, auto, postava a „něco“ na
plochém reliéfu obzoru, obsahuje dokumentačně přímočarý a pocitově jímavý
efekt míjení času a proměny našeho zdánlivě stabilního prostředí. Jaká
to ovšem iluze! Byl zde zastaven čas, který neprochází krajinou jako vítr,
ale který je v ní, ve věcech a lidech, čas tikající?
A ti…lidé…, jak oni na tom s tím časem jsou, jak oni si stojí…!?
V prvé řadě to nevědí a nevěděli. V prvé řadě žijí. Ale my, diváci ztuhlého
filmu v prvé řadě to vidíme a víme, třeba to jistě nebylo, snad ani nemohlo
být záměrem autora. Víme a vidíme, že stáli, chodili, byli, bydleli, hráli
si…jako to děláme my.
Je to až příliš. Až příliš rychlé, příliš najednou, až bolestivé. Byli
v tom, a nemohli s tím nic udělat a nemohli to ani vědět. My teď, díky
oněm dlouhým a hlubokým fotografiím, to vidět na chvíli můžeme.
Ale to je asi tak všechno, co s tím můžeme dělat.
Petr Motýl: Kousek od Brokoffovy sochy Jana Křtitele
Jedno z posledních čtení pořádaných u příležitosti výstavy devadesáti
devíti autografů současných českých básníků v domě U Zelené žáby se konalo
v úterý 23. listopadu v Nostické jízdárně. Vystoupili Antonín Přidal a
Tomáš Přidal, otec a syn.
Antonín Přidal četl velmi kultivovaně a profesionálně, nesen tradicí,
ve které kultura ještě byla kulturou, nikoliv zábavou. A bylo příjemné
vidět, že někdo takový vůbec fyzicky existuje.
Tomáš Přidal se vybavil rovněž sakem, ale evidentně se v něm necítil jako
doma, jeho texty byly hravé a poetické a Čmeláku a světu jako kdyby z
oka vypadly (respektive jako kdyby jeho oko kdysi dávno probudily ze spánku,
že Tomáši).
Autobusy do Brna odjížděly neúprosně, a tak se účinkující žádných sezení
nad sklenicemi nezúčastnili. A tak jsem šel hned taky domů.
(foto Lenka Kocánová)
Bledavý Perleťovec: Pavel Řezníček v Unijazzu
22. listopadu se konalo čtení známého českého spisovatele, ba
jednoho z vůbec nejpřednějších, Pavla Řezníčka v pražském klubu Unijazz
v Jindřišské ulici číslo 5. Tento podnik jsem navštívil poprvé. Nachází
se v posledním patře činžovního domu a vypadá strašlivě. U zdí se krčí
police s knihami, ale středobodem dění jsou zde alkohol a další opojné
látky.
V agresivně vymalované místnosti četl Pavel Řezníček pro pár svých známých,
zatímco zbytek přítomných, o kterých se mylně domníval, že si přišli vyslechnout
jeho verše, popíjel vedle v baru. Pavel Řezníček číst umí, obzvláště působivá
byla ukázka z jeho nového – zatím nedokončeného – románu. A pak ovšem
etuda, kterou autor započal slovy: „Zavoskovali pivo!“ Z ní přinášíme
malou obrazovou reportáž.
Petr Motýl: Nobelova cena za nenávist?
Jak už psal do Čmeláka a světa Jakub Grombíř, letošní Nobelovu cenu za
literaturu obdržela autorka, která celý svůj život pomlouvala a ponižovala
národ, do nějž jí bylo dáno se narodit. Respektive Elfriede Jelinek pomlouvala
a ponižovala vždy vše kromě své sebestřednosti. A navíc v chatrné umělecké
kvalitě.
Nobelovy ceny – naštěstí – nejsou a nikdy nebyly výrazem a oceněním kvality
literárního díla, nýbrž především záležitostí společenskou a dobovou,
ovlivňovanou vztahováním se k všedním záležitostem doby - ponejvíce politickým
- a k tíži přítomného času, nikoliv myšlenkou postihnout nepostihnutelnou,
nicméně skrze sdělení konkrétního uměleckého textu vnímatelnou věčnost.
Nobelova cena se globalizovala tak jako svět, těžko dokáži odhadnout,
jaký význam v kontextu svých literatur mají například asijští autoři.
Z evropských za posledních deset let získal cenu jen jediný významný spisovatel
– Günter Grass. Ale tak tomu bylo i v minulosti, kdo dnes do velké literatury
počítá jména jako Paul Heyse (1910), Karl Gjellerup (1917) či Carl Spitteler
(1919). Vybírám z prvních dvou desítek let, ve kterých byla cena udělována,
a tyto dnes víceméně zapomenuté autory nijak nepodceňuji. Jejich dílo
ale zůstalo dobovým, na rozdíl od tvorby například Henryka Sienkiewicze
(1905) či Selmy Lagerlöfové (1909). Jen ten posun ve vnímání – geniální
švédská spisovatelka, která stála vždy na straně pravdy, lásky a humanismu,
a rakouská autorka, která na tyto hodnoty s gustem plive svými neumělými
větami.
Selma Lagerlöfová