číslo 11/2004, ročník pátý
Ne-aktuálně z redakce
Petr Motýl: Vít Slíva v malostranském paláci.
Ve
čtvrtek 11. listopadu jsem navštívil čtení Víta Slívy a Martina Stöhra,
které se konalo v konírně pražského Nostického paláce. Martin Stöhr z
Brna nepřijel, Vít Slíva z Brna přijel. A četl pěkně, hlasem znělým a
zřetelným, což u básníků nebývá příliš časté. Zazněly verše z jeho nové
sbírky Rodný hrob, kterou letos na podzim vydalo nakladatelství Host.
Škoda, že přišlo velmi málo diváků.
Něco veselého?
Petr Motýl: „To je moje manželka.“
Vít Slíva: „Pořád stejná?“
Petr Motýl: „Stejná.“
Vít Slíva: „Já jsem myslel, že je to vysoká blondýna.“
Manželka: „Ano, to jsem já.“
A pak Vít Slíva odjel do Brna a sdružení Literula, které čtení pořádalo jako jednu z doprovodných akcí k výstavě autografů devadesáti devíti českých básníků, již je možno shlédnout v domě U Zelené žáby za Staroměstským náměstím, se odebralo do Nostickému paláci protilehlého podniku zvanému Malá velryba doprovázeno rovněž významným českým básníkem Janem Novákem s chotí. A pak stále přinášeli piva. A pak už si nepamatuji vůbec nic.
(foto: Lenka Kocánová)
Petr Motýl: U Frgála
V pátek 12. listopadu pořádala "Aktivní literární skupina Blue World"
dýchánek ve Valašské kavárně U Frgála, jež se nenachází na Valašsku, ale
kupodivu v pražských Košířích. Na stěně je zde vyvedena mapa Valašska,
které v pojetí svého tvůrce zabírá téměř celou Moravu, severní i jižní.
Večírek
se zaobíral především vyhlášením soutěže o nejlepší sonet, kterou Blue
World pořádal, ale jelikož jsem odešel dříve, než program skončil, nevím,
kdo vlastně vyhrál. Dejme tomu, že vyhráli všichni, domnívám se, že nešlo
o to dostat první cenu, ale o možnost zúčastnit se hry a o setkání spřízněných
duší.
Vystoupil zde také písničkář Marcel Kříž, který hrál písně Toma Waitse
a své. Převzaté songy měly příběhy, vlastní skladby byly lyrické. A aby
programu nebylo málo, zahrálo i divadlo Tréma 29 krátkou variaci na shakespearovský
motiv.
Myslím, že šlo o vydařený studentský večer. Ale já jsem už starší pán, tak jsem od vířícího mládí zamířil dívat se mlčky a osaměle do půllitru v blízkém podniku Na Závisti. Ale nezáviděl jsem. Vůbec nikomu.
(foto: Zorka Šimůnková)
Petr Motýl: Výstava Františka Skály v Rudolfinu (Praha,
14.10.2004 – 2.1.2005)
Zaplnit
prostory sálů v Rudolfinu je vždy veliký problém. A u umění současného
problém ovšem mnohonásobně větší. Kontrast mezi řemeslnou zručností těch,
kdo zdejší prostory vyzdobili, aniž by zapomínali na důležitost a smysl
detailu, a uměleckým gestem, pro které je řemeslo nedůležitým závažím,
je pastí, do které se chytí většina zde pořádaných produkcí.
A tak i výstava Františka Skály – výtvarníka jistě předního a zdaleka
ne bez zájmu o detail – nedokáže odpovídajícím a se zdejšími prostorami
souznějícím způsobem vyslovit sama sebe natolik, aby její přítomnost právě
v tomto místě vltavského nábřeží ukázala svého tvůrce jako Rudolfina hodného.
Nejedná se o retrospektivu - a práce Františka Skály z několika posledních
let se ve zšeřelých i plně nasvětlených sálech postupně tiše a tiše vytrácejí
a vytrácejí, až zmizí úplně a zůstanou jen parkety a ostění a stropy.
Jakub Grombíř: Mezi Nobelem a volbami
Nobelova cena za literaturu nás opět minula a radovali se naši sousedé,
tentokrát Rakušané. Jistě, dosažení podobného ocenění bývá především výsledkem
určitého marketingu a naše diplomacie se tradičně spíše než o prezentaci
české kultury zajímá o to, komu prodat zbraně, aniž bychom tím naštvali
Ameriku. Letos se ocenění z nejoficiálnějších dočkala militantní feministka
a komunistka Elfriede Jelineková. Časy, kdy avantgardní umělci odmítali
přízeň maloměšťácké společnosti, jsou zřejmě definitivně za námi. Nad
knihami novopečené laureátky člověka napadá, jak se posunula hodnotící
měřítka literatury. Autor, který ve svých knihách kritizuje ostatní národy,
bývá strážci veřejné mravnosti označován za odporného nacionalistu, zatímco
ten, kdo svoji nenávist zaměří na stát vlastní, získává ovace. K tomu,
aby nonkonformní spisovatel přesvědčil o svých kvalitách ty, kdož mají
víc vlivu než citu pro umění, je ovšem potřeba značné vůle k sebeprosazení.
Nabízí se otázka, kolik na jednoho takového připadá těch, kteří neměli
to štěstí být ve správné chvíli na správném místě a dožili tak coby tragikomické
figurky typu „blázen jsem ve své vsi“.
Téma sebeprosazení souvisí také s americkými prezidentskými volbami. Média
nás už delší dobu zasvěceně a shovívavě přesvědčují o tom, že ve skutečnosti
nezáleží ani tak na schopnostech kandidátů, jako na jejich úspěchu v televizních
debatách, což je cosi mezi reality show a gladiátorským soubojem, kde
jsou polopravdy a nacvičené úsměvy důležitější než vlastní program. Je
totiž třeba přesvědčit „nerozhodného voliče“: to znamená, že rozhodnutí
o budoucnosti planety je v rukou těch, kteří si nedokáží udělat na věc
žádný názor, ale aspoň dokáží ocenit práci kandidátových vizážistů. Nebylo
by s ohledem na tuto demokratickou většinu jednodušší vybírat prezidenta
rovnou z okruhu těch, kteří už televizní popularitu získali – třeba fotbalistů
nebo pornohereček? Není nakonec tento dav masmediálních konzumentů pro
demokracii větším nebezpečím než celý Usáma a jeho nohsledi?
České volby vypadají poněkud jinak. Zdejší občané všechny kandidáty naprosto
ignorují, jakkoli se jim snaží vemluvit do přízně. To množství billboardů
a letáků, potištěných kvůli necelým dvaceti procentům voličů, navozuje
podzimně melancholické úvahy o marnosti lidského počínání. Největším předvolebním
hitem jsou výrazy „Tupolánek“ a „Grosstapo“. Matně si vzpomínám, že průměrně
mentálně vyspělý jedinec počne zesměšňování cizího jména coby argument
považovat za trapné někdy okolo páté třídy základní školy. Navíc vyšlo
najevo, že termín grosstapo pochází z dílny českých neonacistů. Je poněkud
zarážející, kam si naše nejsilnější opoziční strana chodí pro rozumy (je
tu sice možnost, že by na tento vtip přišli sami od sebe, ale jejich volební
program je takového podezření z kreativity zbavuje). Většina uchazečů
o senátní a krajské sinekury se tak ocitá ve schizofrenní situaci: ti,
kdo je neznají, je budou volit sotva, kdežto ti, kdo je už znají a mají
přímé zkušenosti s jejich charakterem, inteligencí a pracovitostí, je
nebudou volit určitě. Tento problém nehrozí jedině subjektu s voliči nejdisciplinovanějšími;
ano, tomu, jehož kandidátka je prošpikována hrdými tituly Rozhodnutím
Strany Doktor. Máme se tedy nač těšit.
Renata Bulvová: Vladimír Pavlovič - 89 míst k sedění (nakladatelství
Petrov, 2004)
Byla jsem si pro ni. Je modrá. S velkým písmenem N. Je z edice nezavedených.
Počin, za který bude Petrov jednou slavný, ale jinak. A díky Wiewighovi,
(nikdy nevím jak správně napsat jeho jméno, a nemám slovník spisovatelů),
že ty jeho koniny někdo čte a že jich čtou tuny lidí, mohl byl vydán autor
tohoto století. Za minulého považuji Hrabala. Je tady. Jmenuje se Vladimír
Pavlovič. Jeho první kniha se jmenuje 89 míst k sedění a má 182 stran.
Vladimírovi je čtyřicet, je z Čelákovic a je to génius. Mr. Bean v literatuře?
Ne, spíše inovátor, reformátor, žonglér, eskamotér a pábitel. Profesí
projektant a provokatér žen.
Příběhy se odehrávají ve vlaku, vesměs mezi Smíchovem a jeho rodištěm.
Mohla jsem ji číst nejen tam, ale doma na gauči při noční lampičce, než
se mi zaklapla víčka. Každé slovo byl malý zázrak.
A pak má něco, abych taky něco strhala, co nemají jiní, a já si toho nesmírně
vážím a CENÍM. Má odpovědnost k těm, o kterých píše, nakonec z toho směšně
vyleze pouze on. Je morální, což je fenomén v české kultuře ojedinělý.
Pryč z Kahudy, je příliš snadné dělat karikatury z druhých, a ještě jim
dát pravé jméno.
... z vernisáže Pavlovičovy knihy, ač bez Pavloviče
(foto Michal Šanda)
Vladimírovi…
Byla jsme si pro tvou knihu v Obratníku. Vyloženě účelově. Prostě jsem
přišla, a tys mi ji dal. Už teď koluje. Rozhlašuju o tobě, kam se hrabe
Hrabal, tady toto, to je teprve originál.
Tak těpic a piš víc.
Petrove, čekám na další.
(23. 9. 2004)
Z deníkových poznámek Zdeňka Mitáčka
15. 10. 2004
Začíná
se naplňovat chmurný scénář podzimu. Začátek už třetí zimy na tomhle podnájmu.
Loňskou zimu jsem byl většinou po večerech v kanceláři a sem jezdil jenom
přespat. Domácí tu totiž z nějakého důvodu netopí. Tedy trochu topí, ale
jelikož je jí dole teplo, tak nechává radiátory ve stavu vlažném. Celý
dnešek tiše zuřím a přeju si odsud odjet. Pokusím se přivézt z domu nějaké
ohřívadlo, ventilátor na teplý vzduch. Potíž je, že se v takové zimě nedá
moc pracovat. Dneska jsem seděl za stolem a moc mě to "nebralo".
Přestěhovat se domů - ohledně práce by to možná šlo, povolili by mi to,
ale s jinýma věcma bych musel přestat. Např. mám teď plán navštěvovat
jednu kulturní akci týdně.
Minulý týden jsem byl na Plastikách na Flédě. Pamatuju si koncert někdy
v roce 1998, kdy jsem byl na civilce, zašli jsme na ně s Martinem, bylo
to tuším na Musilce. Tehdy hráli věci ze svých začátků, písně s texty
Egona Bondyho. Byl s nima ještě Hlavsa, bylo narváno. Vybavuju si to matně,
nebyl to špatný koncert, ale moc mi v paměti neutkvěl. Asi už nic nepřekoná
koncert Půlnoci v Malenovicích, někdy v zimě 1990, to byla tehdy maximální
záplava hudby předávaná z pódia do sálu.
Koncert na Flédě odehráli společně Plastici a Agon Orchestra, hráli Obešel
já polí pět - tak se i koncert jmenoval, Jsem absolutní vůle... tyto snad
dvacetiminutové skladby v aranžích Agon orchestra, které se maximálně
držely původního znění, jak si pamatuji z desek, byly docela dobré. Potom
hráli ještě pár kratších věcí, Hovězí porážku, My žijeme v Praze, jako
přídavek Houby, Podivuhodný mandarin.
Dal jsem si předtím s Petrem Minaříkem dvě piva a pak jsem zašel na hamburger
do Stans grillu, na Flédě ještě jedno pivo, vnímal jsem to jaksi idylicky
a podroušeně. Seděli na úvod na takovém předjevišti u stolku, na kterém
bylo snad dvacet plných půllitrů, na pravé straně pódia byli akademici
z Agon Orchestra, jejich dirigent a bubeník Brabec měli bílou šminkou
nalíčené tváře. Udělal jsem pár fotek, ale nevyšly, dost rozmazané. Taky
tam byla tma, na úvod Brabenec z Plastiků prohlásil, že koncert na počest
Ladislava Klímy se dá odehrát buď dobře nebo špatně nebo v Brně, což si
myslím, že bylo dost výstižné, a že to byl dobrý koncert, i když hudba
mohla být hlasitější.
Byl jsem u takového výklenku u levé zdi sálu, měl jsem u sebe aktovku
z práce, tak jsem nebyl úplně "volný". Přišli tam nějací borci
z nějaké začínající skupiny a celou dobu si vykládali různé vtipy, to
docela rušilo. Na zemi seděla nějaká holka, punkerka, co tam přišla s
nohou v sádře o holi, napřed je zkusila umlčet, potom psala půl koncertu
SMS. A stejně ta hudba byla dobrá, nechápu, jak ten mohutný valivý zvuk
svých skladeb - zvláště těch delších z úvodu koncertu, na Klímovské motivy,
Plastici dokázali dostat na svoje nahrávky, když na tom koncertu s tím
měl co dělat snad dvacetičlenný ansámbl Agon orchestra...
Tenhle týden jsem byl ve středu v klubu Leitnerky na Janotovi. Pamatuju
si, že jsem na jaře četl, že patří mezi tři nejuznávanější písničkáře
současnosti. Na Leitnerku ale přišlo snad patnáct platících diváků. Vstupné
stálo 80 Kč, Plastici dvě stovky, mimochodem.
Koncert začal s půlhodinovým zpožděním, Janota hrál v úplně tmavém sále,
ještě tmavším, než Plastici, vlastně v úplné tmě, jenom na stolku vedle
sebe měl tři svíčky sestavené tak, že z mého místa měla záře jejich plamenů
obrys srdce. Skoro celý koncert jsem nad tím srdcem uvažoval. Janota hrál
snad nějaké novější skladby, které byly hodně abstraktní, v tom smyslu,
že texty opakovaly jenom několik motivů, pole, pramen, průzračnost, den
a podobně. Na úvod to na mě působilo poněkud odtažitě, ale magie večera
mě postupně překonala. Během první poloviny koncertu hrál přesně hodinu.
Z písní, které jsem znal, hrál starší Bitvu na Kersku. Po přestávce hrál
už kratší dobu, snad 40 minut. Mezi písněmi nikdo netleskal, kromě Janotova
zpěvu a kytary bylo úplné ticho.
Žádná skladba by se nedala označit za "popík". Ani ta, co k
tomu měla nejblíž "...ani labuť ani lůna/nebem neoře..." Měl
jsem ten dojem, že ve světě těchto písní se bere každý prožitý okamžik
vážně. Uznávám to, protože s tím mám problém, že dost často nevím, kdy
věci brát vážně a kdy ne, uznávám to, protože brát věci vážně je daleko
užitečnější, i když to hraničí se samotou, osamělostí, vyděděností, neporozuměním
si s lidmi okolo. Jako by ty skladby a texty zachycovaly okamžiky takové
vážnosti v obyčejných okamžicích procházky, výletu, naslouchání krajině.
Stav vědomí jako průsečíku chápajícího smysl vteřiny okamžiku v naprostém
zatavení všech souvislostí v jedno, chvíli, kdy člověk pochopí smysl věcí.
Nebo to u někoho snad může být stálá schopnost takhle svět okolo sebe
chápat a vnímat možné významy najednou?
Ačkoliv jsem napůl usínal, jelikož tenhle týden jsem chodil spát pozdě
a někdy i okolo půlnoci, tak ten koncert se mi snad podařilo vnímat, i
přes tu clonu únavy. Jenom si nepamatuju skoro žádná slova.
Ještě si vybavuju, jak mi kolega Michal, když jsem mu sdělil svůj plán jít na koncert Plastiků, říkal, jestli jsou to ti, co unesli letadlo. Říkal jsem mu, že pokud vím, tak žádné letadlo neunesli. Ale on mi říkal, že otec jeho známé se dost vyzná v undergroundu a když se ho ptal, jestli Plastici unesli to letadlo, jak o tom byl ten díl majora Zemana, tak mu říkal, že jo. Chtěl jsem na svoji webovou stránku, která zatím ale neexistuje, na základě toho rozhovoru dát anketu s následujícími možnostmi:
Plastici unesli letadlo, pilota zastřelil Magor
Plastici unesli letadlo, oba piloty zastřelil Hlavsa a sám to odřídil
Plastici neunesli letadlo ale autobus
Plastici chtěli tajně přejít přes hranice na Šumavě, ale STB je sledovala.
Při přestřelce s pohraničníky tragicky zahynul člen skupiny Matyáš Lebermayer,
kterému poté zbývající členové skupiny věnovali skladbu Jak bude po smrti
Plastici nic neunesli, díl majora Zemana byla fikce
Plastiky unesla STB a znemožnila jim návrat
Ještě moje parafráze na píseň od Plastiků:
My žijeme v Brně to je tam,
kde se nikdy nezjeví Duch sám.