číslo 10/2004, ročník pátý
Ne-aktuálně z redakce
Bledavý Perleťovec: Prozaická prvotina Vladimíra Pavloviče
Škoda, že ta kniha nevyšla před deseti lety. Možná, že by její
autor už nikdy žádnou další nenapsal. Možná, že by také napsal jinou,
která už by byla více knihou než soukromými zápisky. V textu jsou úžasná
místa a spousta míst slabých, chybí řád. Ale proč ne, Vladimír Pavlovič
navazuje na způsob psaní dejme tomu Demla, Hrabala či ze světových autorů
v Čechách velmi milovaného Kerouaca. Jen to ještě dotáhnout. Jenže jak
něco dotahovat, když vám texty, a ty Vladimíra Pavloviče znám právě už
strašně dávno, hází v nakladatelstvích na hlavu a nelze je vydat, oddělit
se od nich a jít dál. Nebo nejít, jistě, ale to už je na každém autorovi.
Večírek k uvedení knihy do světa se konal v úterý 12. 10. v klubu Obratník
v Praze na Smíchově. Za účasti předních literátů: Václava Kahudy, Františka
Vaška, Petra Payna, Michala Šandy, Pavla Ctibora a dalších, které jsem
nepoznal. Však několik zde přítomných dam vše natáčelo na video pro případnou
dokumentaci pro příští pokolení, takže ani doposud neznámý autor náhodně
zde sedící se v jejich archivech jistě neztratí a bude pracovníky Památníku
písemnictví v natočeném videu nalezen a jeho návštěva v Obratníku pak
bude následně a posléze oficiálně zarchivována naprosto navěky.
Též redaktoři Ohnisko a Petláková z Petrova byli přítomni a autoři se
kolem nich rojili jako včely kolem korun kvetoucích lip. Kromě videokamer,
které tichounce vrčely, zde též cvakaly přehršlei fotoaparátů a jejich
objektivy snímaly třeba i čaj na stole a barmany a vůbec všechno.
A Vladimír Pavlovič četl. Chvílemi naprosto skvěle, chvílemi velmi rozpačitě.
Charakterizoval tak velmi přesně svou knihu. A u přítomných měl veliký
úspěch.
A že jsem o Vladimíru Pavlovičovi napsal málo? Ale šlo snad především
o večírek, ne? Tak nevím, proč šéfredaktor zas brblá, když sám neumí napsat
nic.
Redakce: Poděkování
Děkujeme našemu vlastnímu členu redakce Zdeňku Mitáčkovi za to,
že ze své brněnské lokace (až lokality) zapůjčil našemu pražskému středisku
počítačovou vymoženost zvanou skener. A vidíte, hned jsme ho začali používat.
Jen Bledavý Perleťovec do něj nevkládá obrazové materiály vhodné ke zveřejnění,
ale odkládá si na jeho vrchní desku láhev či sklenici s pivem. Inu, proti
gustu žádný dišputát a Zdeňka pozdravujeme až do Brna. Ahoj, Zdeňku!
Brumbár: Málem jsem volal o pomoc
Z redakce mě poslali do domu U Zelené žáby. Já jsem jim říkal,
že se tam bojím. Však kdo ten dům zná z některého Schikanederova obrazu,
ví, o čem mluvím.
Už předem jsem se třásl a pak mnou třásli ještě bubeníci, kteří - kdo
ví proč - hráli na výstavě ručně psaných básní českých básníků rytmy z
Afriky. Že by právě v těchto rytmech tkvěla budoucnost české poezie? Poznamenal
jsem si tu fenomenální myšlenku do sešitku a pak jsem rychle za sebou
vypil v jedenácti minutách pět dvoudecilitrových kelímků červeného vína.
A ještě zadarmo!
Pak už jsem se nebál a šel jsem směle dovnitř do strašidelného domu. A
tam visely na škaredých výstavních panelech škaredé papíry z kopírky se
strašidelnými fotkami básníků a básnířek. A na škaredém papíru byl přilípnutý
pěkný, dokonce ručně tkaný papír, na který ti básníci napsali své básně,
každý jednu. Někteří tam byli i osobně. Poznal jsem je, protože stáli
vedle svých fotografií a dělali, jako by vedle nich vůbec nestáli. Jinak
bych je nepoznal.
V místnostech panovalo přízračné šero. A pak příšerně zavrzalo v parketách.
Strop se začal rozestupovat. No a já jsem už na nic nečekal a vzal jsem
nohy na ramena a zastavil jsem se až v pivnici U Platnéře.
Platnéř je sice také pražské strašidlo, ale obchází jen jednou za sto
let, a tak jsem se ho nebál. A říkal jsem si, jak jsem upíjel staropramen,
že je škoda, že teď k Platnéři chtějí přilákat samé Japonce. Tak to už
sem budu muset přestat chodit? A kam pak budu utíkat z výstavy vážně zajímavých
rukopisů, ze kterých její pořadatelé udělali výstavu strašně strašidelnou.
Ale co vlastně jiného je možné uspořádat ve strašidelném domě?
Petr Motýl: Betlém v Karlíně
V
pražském Karlíně, v galerii Litera, kterou najdete na zdejším rozlehlém
náměstí pod číslem 13, vystavuje do 23. října Václav Sokol (*1938). Budete-li
mít cestu kolem, můžete si prohlédnout vynikající kresby a obdivuhodný
betlém zapůjčený z kostela v Odolené Vodě. Tam před Vánocemi stává pod
středem kopule vztyčené Kiliánem Ignácem Dienzenhoferem. Postavičky přicházející
se poklonit Ježíškovi stoupají k jesličkám po točitém schodišti a můžeme
tedy betlém obcházet spolu s nimi a nechat stoupat svou duši ke hvězdě
na jeho vrcholu.
V galerii Litera, v malém důvěrném prostoru, betlém trochu neprávem zastiňuje
kresby zavěšené na stěnách. A přitom právě v kresbách spočívá těžiště
díla Václava Sokola, právě ony ho řadí do sousedství zářícího světla Václava
Boštíka a k barvám Karla Malicha směřujícím daleko za tento svět.
Opusem Magnum Václava Sokola jsou ilustrace ke knize "Čtení z bible",
jejíž texty vybíral jeho bratr Jan. A odtud na karlínskou výstavu přeznívají
"Čtyři chleby a dvě ryby" a další práce, najdeme tu ale i kresby
ke knížce pro děti či skicy k mnoha čtverečním metrům pastelu, jehož modř
a běl rozechvívá vzduch ve vstupu do strakonického Domova důchodců.
K jedné ze svých kreseb si Václav Sokol vybral citát o démantu, který
nosíme v sobě, a je jen na nás, dokážeme-li brousit jeho plochy, jejichž
záře tu po nás zůstává, když odcházíme. Myšlenka známá od antiky. Pěkně
ji zformuloval polský básník Cyprian Norwid:
Zda nic než popel pouhý nezůstane,
jejiž bouře v mžiku do propasti smete,
či na dně popela zda démant vzplane,
svit vítězství, jež po věky ti vzkvete...
O tom, co zůstane po Václavu Sokolovi, není ovšem nejmenších pochyb.
Petr Motýl: Magda na Staroměstské radnici
Do
konce října vystavuje na Staroměstské radnici v Praze Martin Kuriš (*1973)
cyklus obrazů nazvaný Magda. A výstava je to opravdu výborná. Martin Kuriš
má svůj osobitý a vyhraněný styl a umí vyprávět příběhy.
Ovce a liška bloudí sněhem v nočním lese. Vodník proplouvá okřehky a světla
žhnou v domcích na samotách. A krajinou, kterou malíř důvěrně zná, projíždí
na koni Magda, tmavooké dítě-princezna, kolem které se příběh otáčí a
která otáčí jím.
Talent Martina Kuriše je veliký a z řad svých vrstevníků tento tvůrce
výrazně vyčnívá. Otevřít a zavřít oči. A zavřít a otevřít oči. A naslouchat
barvě malířova snu.
Z deníkových poznámek Zdeňka Mitáčka
10. 8.
V
srpnu jsem viděl film Pravidla moštárny (The Cider House Rules) a musel
jsem si ho porovnat v paměti s filmem Tmavomodrý svět od Svěráků. Podobné
filmy, trochu tedy podobné, ale jak jiný, silnější příběh u Steinbecka!
V jeho příběhu se zraněný a ochrnutý letec vrací ke své manželce a ten
kluk, co tam byl v moštárně, se vrací do sirotčince a první, co se dozví,
je, že byl zdravý a měl jít válčit, jenom mu jeho opatrovník, starší lékař,
při kontrole dal rentgenovou fotku chlapce s nemocným srdcem, protože
ho chtěl mít poblíž.
To je jaksi logičtější než válčení našeho letce a pak jeho úpění v komunistickém
lágru natočené jako hořkosladký kýč po vzoru reklamy na Studentskou pečeť.
To není žádný příběh. Ještě. Ty věci se u nás tak staly, to ano, to je
pravda, ale taková holá, hmataná poslepu. Tady ještě nikdo nechápe, jaký
je to příběh. Nikdo to ještě nedokázal pojmenovat. Já jsem dělal diplomku
o profesoru Konečném, který strávil válku simulováním psychózy v místní
nemocnici, jinak by ho jako účastníka odboje popravili. Ten psal po válce
eseje podporující vizi socialistické budoucnosti. Z čeho tito lidé čerpali
své iluze? Že vyhnáním Němců se otevře cesta do rajské budoucnosti...?
Jak nicotné jsou takové vize v dnešních očích.
Jel jsem večer na kole, 12,6 km, dolů k Mokré hoře, k Rakovci, pak lesem
k rozcestí U Buku, ale tam jsem to vzal lesem k zastávce U studánky, jeli
tam nějací bikeři na horských kolech, je to z kopce, tak mi hned zmizeli.
Moje trekingové kolo se na lesní cestě hůř ovládá, radši jezdím po silnici,
ale zkusil jsem si to dnes lesem.
- - -
Doma bylo opět pár starších časopisů z remitendny, co vozí T. Nechal jsem
si nahoře v pokoji číslo Reflexu s Hrabalem na obálce a titulkem Génius
v akci. Je myslím možné se nadchnout pro Hrabala jako pro génia, zvlášť
když člověk srovnává jeho knihy s knihami dnešních žijících klasiků. Já
ale nevím, jestli jsou jeho knihy dostatečně duchovní potravou, jestli
jsou dostatečně "krásné", jako jsou krásné pro mě některé příběhy
Jakuba Demla, ale opravdu jen některé, do kterých jsem se dokázal začíst
a objevit v nich určitý vnitřní řád. Rád si občas vzpomenu na povzdech
Jiřího Kuběny nad mými texty z nějakého mého časopisu, Deml, Hrabal a
teď vy, v tom smyslu, jak všechno upadá, tak nějak se vyjádřil, dnes,
když se ohlédnu, co jsem v posledních letech dokázal, je to vzpomínka
k pousmání, byly to hloupé věci, co jsem psal a vlastně to bylo vyřčeno
i nad jedním mým textem, kde Kuběna vystupoval jako "odhadce"
mého osudu, ze znamení, ve kterém jsem se narodil, roku, ve kterém jsem
se narodil a součtu čísel mého data narození. Jak by můj osud posuzoval
Deml a jak Hrabal? To kdybych se mohl dovědět.
Toto jsou neskutečné deníky, ani je nepíšu, jen je tak klepu a ony jsou
vypalovány na monitor.
Asi bych neobstál u jednoho ani druhého, stejně jako u svých kamarádů,
co se mi neozývají. Všichni jsme tak chudí, nemáme ani jak se navštěvovat,
nemáme ani na autobus, někteří, nemluvě o autě nebo obědu v restauraci
nebo láhvi nějakého pití. Pracujeme a nemáme ani možnost si poslat pár
řádků mailem. Básníci udržují svůj život v chodu na stránkách časopisů,
co vycházejí, a ty, co nevycházejí je už tolik nezajímají. Pro svou izolaci
si myslím, bych neobstál ani u Demla ani u Hrabala, oba snad měli rádi
veselejší a výbušnější povahy.
- - -
22. 8.
Teď jsem byl dva víkendy v Brně, nic se ale nestalo. Vlastně ani nevím,
co jsem dělal minulý víkend. Vlastně jsem byl ve čtvrtek s Libou na pizze,
v té pizzerii tam u nich, a potom jsem si dal pizzu ještě v pátek ráno
a pak mi nějak nebylo dobře, v sobotu jsem byl doma. V neděli pak v kostele
v Králově poli. Víc z minulého víkendu vlastně ani nevím.
Tenhle týden se taky kromě práce nic moc nestalo. Ve čtvrtek jsem navštívil
Petra Minaříka a dostal jsem pár knížek. Petr, jak to vypadá, mému zaměstnání
v CP docela fandí a měl pro mě i nějaké tipy a můj skeptický přístup ho
možná trochu zaskočil. Jel jsem tam na kole, pak jsem jel do Králova Pole
a nasedl tam i s kolem na autobus. Vyfotil jsem si nový facelift nádraží,
co se změnilo: fasádu natřeli na růžovo, sundali velké hodiny - ale ty
si nemohu vybavit, jak vypadaly. Ztratily smysl od té doby, co je před
nádražím estakáda směrem na Svitavy, čas na nich pak byl viditelný už
jenom z prostoru těsně před nádražní budovou.