číslo 8/2004, ročník pátý

Psací úl - literární okénko Čmeláka

Pavel Řezníček
Ústřice z mraků

Spí
A židle se srstí katedrály
Mluví jako démant
Zaražený do hrdla němého
Koksu
Vodopády pepře a dutých královen
Kdesi loď v podobě mlýna a býka

Otevřel se atlas
A z něho se ozvalo volání o pomoc
Z porostu vyvlékal myslivec
Mrtvou jehlu
A mrtvou niť

Pozůstalí na pohřbu
Sfárali do dolů
A našli tam elektrizovaného
Antonína Paduánského
V láhvi od octa

- - -

Jakub Grombíř
Příhoda

V jedné malé obci na Kyjovsku
zašel jsem občerstvit se do kiosku,
návštěvníci pěli písně sborové,
lámali do sebe panáky borové,
hodil jsem tam po jednom z nich kelímec,
vyvedli mě, drželi mě za límec.

- - -

Pavel Řezníček
Chemie, která zpívala

Rozporuplnost básnického osudu Jiřího Veselského, jehož nedožité 71. narozeniny bychom si připomněli 26. července, byla perpetuálně známá. Na jedné straně řada jeho adorantů i velkých básníků, kteří svým hlasem - jako Vladimír Holan, Jakub Deml, Vítězslav Nezval, Milan Kundera - potvrdili Veselského výjimečnost, na druhé straně řada pomlouvačů, kteří mu nemohli přijít na jméno. Tři týdny po jeho pohřbu (zemřel v KYJOVĚ osmnáctého dubna tohoto roku) vyšly v jistém literárním časopise dvě recenze: jedna, která jasně a kladně vykládá poslední knihu básníkovu, výbor nazvaný "Luna je za vlakem poslední nárazník" (nakladatelství Trigon), a hned na stejné straně onoho časopisu druhá, jejíž kardinální otázkou je: "Jiří VESELSKÝ byl velkou postavou české poezie. Nechápu moc proč, ale říká to spousta lidí." Autora hanobící recenze plně chápu. Nadarmo se nejmenuji PAVEL, ale kdysi jsem byl ŠAVEL (Šavel, divné jméno. Byl to vlastně Saul a Pavel byl Paul, ale zůstaňme u Šavla, z kterého se nakonec stal Pavel.). Před třiceti sedmi lety, kdy jsem se s Jiřím VESELSKÝM seznámil, ohromil mne svou obrovskou sečtělostí, neuvěřitelnou pamětí, ale i podivnou symbiózou katolicismu (do kostela nechodil) a víry (snad) v idealistický komunismus. Málokdo dnes ví, že byl v roce 1957 vyloučen z partaje za podporu polského "pazdzierniku" - jakéhosi polského "pražského jara" či spíše "varšavského podzimu". Takže: mše svaté nenavštěvoval, stranických schůzí se nezúčastňoval, holdoval jen poezii. Byl v podstatě majitelem chemické továrničky, to jest fabriky na chemii citů. Proto také svou poslední knihu nazval "Zpívající biochemie". Ohromen charismatem básníkovy osobnosti jsem ke své lítosti tehdy před dávnými lety cítil, že jeho poezie mne popuzuje a v podstatě je mi cizí. Dnes vím, co tak dráždí současné odpůrce i zavilé nepřátele Jiřího VESELSKÉHO. D e m i n u t i v a ! Jako dnes oni šílel jsem z různých zajíčků, růžiček, zadniček a název jeho proslulé sbírky "Dívenky jdou Brnem" jsem nestrávil dodnes. Být o dvacet let mladší, psal bych nenávistné recenze do literárních obtýdeníků i týdeníků. "Problém je ve formě. VESELSKÝ posledních let psal (podle toho, co vydával) rosolovitým (slimáčím?) jazykem, který v nejhorších okamžicích měnil ve slizkou ulepenou hmotu, z níž se člověku zvedá žaludek," píše v negativní recenzi mladý kritik v té jisté literární revui. Ano, básník VESELSKÝ opěvoval i ta slizká místa na lidském těle: bohužel jsme jen lidé a máme je. Dobrá poezie stráví všechno. A výjimečná poezie, kterou psal Jiří VESELSKÝ, si mohla dovolit leccos. Nešťastná deminutiva, čili zdrobněliny, která, či které napáchaly tolik škod ve vnímání krystalické poezie Jiřího VESELSKÉHO! Přiznávám se, že v dobách, kdy jsem se ještě jmenoval ŠAVEL, moc jsem jeho básně nečetl (manuskript byl většinou nečitelný, protože je psával svým ilisibilním charakteristickým rukopisem), ale blesk víry mne srazil z koně nevíry a udělal ze mne PAVLA, když jsem začátkem devadesátých let otevřel jednu jeho knihu a četl tyto řádky:

"I démant zkusí jako pes
 než zbrusu nové světlo trhá
 Někdo musí být u nebes
 jak blesk a jiný jako mlha"

A když jsem se chtěl opět drápat na kůň nevíry, byl jsem sražen zase takto:

"...naráz jsme mozek s dvěma jazyky
 a celý kosmos stlačen je v tom mozku,
 zatínáš prsty nožek, vydechuješ
 v ty mžitky před očima
 jimiž stoupáš na ten pahorek Venušin
 i svůj."

Kdykoliv mne přepadnou šavelské pochyby, vezmu si do ruky knihu, sice s nestravitelným názvem o dívenkách, které jdou Brnem, a přečtu si tyto verše:

"Krásných lží poézie není již
 neboť v dešti oblak skutečně pluje
 Básníkům v očistci, Ty Bože víš,
 ta věta ulevuje."

Kdybych měl tu moc, v parlamentu a senátu prosadil bych zákon zvaný LEX VESELSKÝ, a ten by zněl: "Jiří Veselský se zasloužil o poezii". A snad oblak v dešti by ho básníkovi přenesl do očistce v červeném futrále na pergamenu.

(psáno pro Český rozhlas Brno)