číslo 7/2004, ročník pátý
Psací úl - literární okénko Čmeláka
Jakub Grombíř
Gogol a Bělinskij
Gogol ráno po bálu
rád holdoval fotbalu,
hrával, ani nevím s kým,
jednou hrál i s Bělinským.
Vyhrál sice Gogol,
ale jenom o gól.
- - -
Pavel Řezníček
Bílý chléb
V noci z úterý na středu
se oběsil v parku na Židovských pecích
na Žižkově
závozník Untermüller
od nás z práce
V kapse měl papír
s větou „Sbohem lásko“
Oběsil se kvůli krásné cikánce
která ho opustila
Ty nejsi cikánka
ale jsi krásná
a já visím vedle Untermüllera
na stejné větvi
Visím tam jen v duchu
(samozřejmě)
kde bych sebral odvahu závozníka Untermüllera
Nesebral jsem ani odvahu
nechat si v kapse papír s větou
„Sbohem lásko“
Sebral jsem jen odvahu
proměnit se
v déšť se sněhem
který umývá mrtvou tvář
a ryšavé vousy závozníka Untermüllera
Sebral jsem odvahu
napsat tuto báseň
a proměnit se v hada
s očima podivného pralesa
z bílého chleba
- - -
Renata Bulvová
Co mi vyprávěl bratr
Seděl jsem s kamarádem v nějaké hospodě, už ani nevím kde. Nejspíš někde
na Žižkově v Praze. Čuměli jsme do sklenic a nudili se. Byl jsem už opilý,
ale ne zas tak, abych musel odejít. Mlčeli jsme. Neměli jsme do čeho mluvit.
Nebyla inspirace. Znáš to, takové to čekání na nic a na všechno. Vedle
mě seděl chlápek s hlavou v klíně, když ji náhle zvednul, namířil bez
varování prst na mého kamaráda a řekl: „Hele vole, ty se mi nelíbíš. Vůbec
se mi nelíbíš. Rozumíš, vypadni, raději vypadni, ti povídám.“ Kamarád
se lekl, viděl jsem mu to na očích, a aby si zachoval tvář, dělal, že
je v pohodě, že mu ty kecy nestojí za to, a ani se na něj podíval. Chlápkovi
se právě tohle nelíbilo: „Hele vole, nečum na mě. Chci mít, klid. Rozumíš,
klíííd.“ Nevím, kde se to ve mě vzalo, přece jen chlap byl mnohem starší,
ale že jsem měl nakoupeno a nudil jsem se, tak aby se něco dělo, povídám
mu dost drsně: „Co je ti do něho? Dělá ti něco? No, tak vidíš, frajere,
a tak si tady chlastej to svý řiďounký pivko a na nás se vyser.“ Koukal
jsem, jak mu to otočilo mozek. Zvedl obě dlaně na znamení, že se omlouvá,
a zase cuknul hlavou a schoval ji pod stůl. Chvíli byl klid, a už bychom
se začali bavit, pookřálý situací, když se zase probudil a tentokrát rovnou
vyjel po mě, ať už vypadnu, že chce mít svůj klid. Slovní zásobu měl nadoraz.
„Vypadni, povídám ti, vypadni. Chci mít klid.“ Přistihl jsem se, že se
začínám bavit a zkusil jsme být na něj ještě ostřejší. „Tak vypadni ty,
když tě serem . No vypadni, co čumíš. Padej.“ A on snesl hlavu do klína,
jako kdyby tou odpovědí byl náramně spokojenej. Dělali jsme s kamarádem
na sebe takový ty silácký ksichtíky, opičky, kterými jsem se bavili na
jeho účet, když zvedl zase tu kebuli, jako by nás slyšel, a znovu nám
zopakoval ty kecy, že chce mít klid a ať vypadnem. „O co ti de, vole?!“
Křičel jsem už úplně nekontrolovaně. „Chlastej, vole, a do nás neser.“
Asi se mě lekl, i přes ten věkovej rozdíl, mohlo mu být něco přes čtyřicet,
42, bych řek, se omluvil, ještě něco brblal a zdálo se, že definitivně
přebral a s hlavou v klíně usnul. Ale kdepak.
Já nevím, kolikrát se opakovalo, že zvedl tu hlavu a blekotal, ať vypadnem,
že chce mít ten svůj posranej klid. Už mě to přestávalo bavit, a možná
to vycítil, či co, najednou místo obvyklých keců povídá: „Tak pojď ven,
vole, tak pojď ven.“ To už jsem byl nadržený na cokoliv, že jsem ihned
souhlasil a vyskočil. Šel přede mnou, viděl jsem, že bude stejně tak velkej
jako já, skoro dva metry. Zato ramena měl jako bejk a ruce, nejspíš od
lopaty, silný, dlouhý až na zem. Přemýšlel jsem, jak to zaonačit, abych
se s ním nemusel rvát, a nadával jsem si v duchu, že nedržím hubu. Chlápek
se venku postavil ke stromu a vytáhl ho na něj. Přitom se kolébal ze strany
na stranu. Udělal jsem to samé u vedlejšího smrčku. Když skončil, sedl
si na lavičku a vytáhl cigaretu. Oddychl jsme si, neb nejspíš zapomněl
účel naší cesty. Zapálil jsme si taky. Byla noc. Jako v létě. Podíval
jsem se na nebe a vidím hvězdy a do toho cítím, jak se chlapík vedle mě
chvěje, jako by brečel. Třásly se mu ramena. To není kec, ten chlap opravdu
řval, slzy mu tekly po bradě a do toho šeptal: „Hele vole, vypadni. Rozumíš,
chci klid. Klíííd. Hele, tady máš. Vem si je, „a nastavoval mi peněženku,
ze které koukaly prachy.“ „Co blbneš, vole?“ Lekl jsme se. „Já ti na ně
kašlu!“ Ale on si vedl svou, jako tolikrát před tím, a nutil mi ty prachy.
Vytáhl z ní celou dvoutisícovku a cpal mi ji pod nos. To jsem se ale doopravdy
naštval, ale taky abych zakryl rozpaky, řval jsem jako pominutý, ať si
ty prachy někam strčí, že je nechci, že mu na ně chčije pes, a přitom
jsem dál seděl jako přikovanej a čekal, co bude dál. Chlap přestal brečet.
Tomu jsem byl rád, protože není nic smutnějšího než chlap, který brečí.
To ti povím. Nevíš, co máš dělat. Měl jsme ho chuť pohladit. A pak vidím,
jak začíná ty peníze strašně pomalu zase dávat do peněženky, tak jako
hrozně nešťastně, už nic neříkal, mlčel a bylo ticho na sebevraždu a já
jsem si najednou vzpomněl na sebe, jak smrdím věčně korunou, že by se
mi vlastně hodily, a nastavil jsem dlaň a on mi ji tam klidně vložil.
„Dík,“ řekl a oddychl si, jako kdyby mu něco hrozně těžkého spadlo ze
srdce dolů na zem. Pak vstal a šel do lokálu. Já za ním, úplně popletený,
mířil k našemu stolu, zatímco on už zůstal u baru a začal se tam bavit
s nějakými známými a barmanem.
Najednou jsem ale neměl stání, byl jsem nervózní z toho, že si to chlapík
rozmyslí, a tak když se kamarád zeptal, jestli bych už nešel, souhlasil
jsem raz dva. Hned jsem se pakoval, a šel ke dveřím, když tu na mě mává,
aby šel jako za ním. Prodral jsem se k němu se staženým zadkem, opustila
mě veškerá frajeřina a stál jsme tam jako malej Jarda usoplenej, ale on
mě pyšně plácl do zad a oznámil všem, že jsem fakt dobrej kluk a jeho
kamarád. Už jsem ničemu nerozuměl, tak jsem zakýval na tu partu a řekl
něco podobnýho, jako že jsem rád, že jsme se setkali, a vlastně jsme to
říkal upřímně, nějak jsem si ho oblíbil, a on mě nejspíš taky. Byli jsme
si sympatický a rozloučili jsme se jako nejlepší kamarádi.
Venku jsem se hned kámovi pochlubil. Měl velkou radost. Dál jsme to neřešili,
a že půjdem ještě na panáka.
Jo, už jsme si vzpomněl, kde to bylo. V Holoubkově u Plzně, v takovém
pajzlu na konci vesnice, dál už dávaly lišky dobrou noc, takže na panáka
jsme si nechali zajít chuť. Stejně jsme už měli dost.
Dobrý, ne?
(Tak když ti to bratr říká u piva… Pokus o převyprávění…)
- - -
Jiří Plešek "Plech"
Bez
názvu
Projel kraj širý,
pil leckde mok čirý,
leč dnes už jasné je,
že lepší všeho jsou,
procesy kvasné,
byť z dnou...