Čmelák a svět, číslo 6/2005, ročník šestý
Od řeky
"Pomóóóc! Pomóóóc!" ozvalo se několikrát nad kalně se lesknoucí
hladinou.
Rákosí teskně šumělo. Ale neodpovídal nikdo. Tu nezbývalo než se pevně zachytit loďky trouchnivé až na dno a nechat se unášet proudem směrem k plavebnímu kanálu, kudy proplouvaly lodi až za okraj noci.
Jiskřičky
Zvedli jsme redakční telefon a ona nám v něm usedavě plakala. A pak beze
slova zavěsila, aniž se představila. A to na začátku léta, ve čtvrtek.
Nevěděli bychom si rady, kdyby v oné chvíli čirou náhodou neseděl v naší
redakci exotický host, šerif Mískatec z Horního Lívance.
"Nemohu slyšet plakat osamělou," prohlásil temně a popotáhl
si všechny tři kolty, které se mu houpaly u pasu. Pak se nedovolil ani
nezeptal a rozmáčkl náš redakční telefon jako malinu. Ale nevymáčkl z
něj sladkou rudou šťávu, ale telefonní číslo i s adresou, ze které neznámá
volala. Pak zmizel jako kouř nad vodou...
A my jsme si tak seděli a čekali a dumali...
A víte co? Na druhém konci telefonního spojení seděla Myška Ryška a dělala si z nás legraci. Ale šerif Mískatec jí to na místě odpustil.
(s hrdiny příběhu probral Bruton)
Návštěva
Pastýři z chlebového těsta přijeli až z zimní dálky do rozpáleného červnového
Čmelákova Pupíku. Zlatý lev na špici katedrály se odrážel v modravé barvě
jejich očí a jejich ruce se dotýkaly pískovcových soch jako hebkých závojů,
za kterými povrzávají naše duše. Večer pak pastýři usedli v zahradě u
mihotajícího se ohně, jehož popel jim jako křehcí noční ptáci usedal na
řasy.
(Bledavý Perleťovec)
Roztřepené švy
Uniformy strojvůdců prodané jako zastaralé do výprodeje demonstrovaly
na Slunečním náměstí ve Čmelákově Pupíku.
Proč jste si vybrali tak zastrčený kout města, náměstí, které je jím jen podle jména, ve skutečnosti však pláckem obklopeným ze čtvrtiny ploty zahrádkářské kolonie, ze čtvrtiny pilinářským skladem, ze čtvrtiny zaplevelenou loukou a ze čtvrtiny sutinami garáží zkrachovalé Opylovací stanice? Takovou a nejinou otázku jsme položili panu Brundovláskovi Dymnivkovému, předáku odborovému svazu zastaralých, do výprodeje prodanými uniforem.
„Nejde
jen o problém uniforem strojvůdců, ale o problém veškerých vyřazených
uniforem a výstrojních součástí, a nejen o problém jejich, ale obecně
o problém obrazu starého světa, ve kterém bylo vědomí duchovních hodnot,
láska a krása považováno za cosi, co je takříkajíc smyslem a naplněním
života. A co je dnes stejně na okraji společnosti jako vámi zmiňované
náměstí na okraji Čmelákova Pupíku. A příště se nevymkněte z vazeb, kazí
věty, pane příznačný redaktore.“
Ale jak jinak v době...
„Ne, ušetřete mne onoho trapného citátu o kloubech, prosím!“
Tak dobře. A když už je tady kvůli vám v pohotovosti 17 vojenských a 23
policejních jednotek a dvojnásobek takovýchto jednotek už přeplnilo nemocnice
a zápasí zde s velmi těžkou a zřejmě pro budoucích několik let hospitalizovanou
morální kocovinou, zatímco dosud neurčený počet dalších zásahovců doposud
Sluneční náměstí teprve hledá, nýbrž vaše požadavky jsou jaké?
„Říkal jsem vám, ať se nevymykáte z vazby, pane redaktore. Není to slušné.
A naším jediným požadavkem je právě obyčejná slušnost.“
Pak ovšem...
„Ne, ušetřete nás prosím dalšího, úžasného, ale přespříliš zneužívaného
citátu "ne o tomto světě," prosím.“
A co tedy?
„Obyčejná slušnost.“
(rozmlouval Brumbár)
Broumeles troubivý byl zaskočen nečekanou perspektivou rybníka
Výletní autobus zaparkoval pod stromy, a zatímco se jeho osazenstvo vydalo
poznávat kouzla blízkých čarokrásných vyhlídek a hebkých palouků za křovíčky,
Broumelese Troubivého zlákala hladina rybníka. I když z hráze rybník vypadal
jako nemladý, a tedy ke koupání vhodný (báječný), sotva se do jeho vod
Broumeles Troubivý ponořil a udělal pár prvních mocných temp, perspektiva
břehů, hladiny i jeho vlastní se najednou porušila, bouchla Broumelese
do hlavy a pak ho začala topit.
Pan Troubivý však dostál svému příjmení a houkal o pomoc tak mocně, že mu jeho spoluvýletníci vbrzku přispěchali na záchranu. Škaredé perspektivě napravili hlavu a vyprášili kožich a svému kamarádovi objednali v kavárně horké kafé. A zase si měli až do podzimu o čem vyprávět.
(služebku na rybník vykonal Brumbár)
Armáda
Proslulý soukromý pátrač Zlomené očko byl tentokrát povolán k opravdu neobvyklé záležitosti.
„Co vám říci, Zlomené očko,
k tomuto hroznému případu?
Ukradli na punčoše očko
a pak celou jednu armádu.“
To byla informace, kterou famózní detektiv obdržel, když se dostavil na místo činu, na Širé louky u Medulova. Na rozsáhlých travnatých pláních, kde mělo probíhat cvičení ozbrojených sborů, armáda opravdu chyběla. Zbyli jen smutní jednotlivci.
„Zatroleně,
tak to je,
nikdo nemá pokoje,
valím oči, koukám div,
tam, co byli chlapi dřív,
zůstala jen ostřice,
ne vojenské čepice.“
Tento postřeh sdělil Zlomenému očku druhý svědek, který, ač zůstal nezmizen, nemohl nastalou situaci vysvětlit, ani k ní říci více, než řekl.
„Však vy víte jistě víc,
nebojte se mně to říct,“
zahovořil zkušený detektiv k dalšímu ze zbylých vojáků.
„Udělal
to zlý maršál,
vemte si ho na paškál!“
prohlásil oslovený.
„Ale, ale?“ podivil se naoko Zlomené očko a zkoumavě se zadíval na zlého maršála.
„Dobře jim tak, nemehlům,
co netrefí dělem dům!
Co neumí držet krok,
dělat vlevo, vpravo v bok!“
přiznal se směle zlý maršál.
„Vraťte je zlý maršále,
sice vás dám oběsit!“
přikázal v tu ránu hodný maršál.
„Šibenici na mne vzít?
Vy sám máte namále!“
odseknul zlý maršál.
„Celé země všechna čest
podpoří teď moji pěst!“
řekl hodný maršál. A jak řekl, tak udělal.
„Au to bolí, au, au, au,
vrátím vojsko ajn, cvaj, draj!“
zvolal zlý maršál, který byl tuze bit.
A na ta slova se u lesa vynořila armáda duchů.
Čmelákův píseček.
Vychází
jako příloha Čmeláka a světa. Zaměřeno protiplytce a podpovrchově. Chlebíčky
pro redakci Čmelákova písečku dodala firma Hřebenule. Emblém Čmeláčího
písečku: Václav Sokol. Rozhovory: Pískorypka Javorák. Včelanství a další
kulty: Medo Zlatososák, Ambrozius Šupinka. Čmilozofie: Hálka Pelyněk.
Civosologie: Bekyň Byliňák. Vosychologie: Medák Jehněda. Šéfredaktor:
Širokolebý Omějan