číslo 2/2004, ročník pátý

Únor

Závěje vroubí okraje polí a přehýbají se přes svahy pod buky a smrky. Našedlá, jako skleněná deska zakrývá potok, nad kterým se třpytí zmrzlé kulaté plody kaliny jako kapky krve na bílém prostěradle zasněžené louky. V Jetelovém Polštářku, v jednom z nejodlehlejších a nejzapomenutějších krajů Čmeláčích Bochánků. Chaloupky jsou ukryté pod jehličím a v křovinách a zima je už dlouhá, studená a smutná. Tady skoro nikdo nemá oteplovací vestičku, barchánky, rukavice z hřejivého peří ani ušanku z chlupatiny. Tady nejsou ulice vyhřívané kotlíkovinou ani útulné kavárny s čajem tajuplně vonícím mátou nebo ibiškem. Tady nejsou ani chalupy a chaty obyvatel hlavního města, tak je to sem daleko a teskno. V Jetelovém Polštářku jako zastara, v dobách, kdy nám ještě vědci nevynalezli pokrok a bezbožnost, jakmile čmelák vyleze ze svého mechem a lišejníkem utěsněného pelíšku a pohlédne na čarokrásně se blyštící zimní krajinu, na místě prochladne a umře.
Závěje vroubí okraje polí a čas schovaný pod krustou nataženou na řece uplývá tak pomalu, až už se ani nechce spát. V kloubech píchá a oči zapomínají na písmena, v kterých přeříkávaly: růže, Venuše, jehličí, anjel, šššššš..., ššš... A dobré kouzlo byliny nad voskem zalepenými dveřmi už mele svým kolovrátkem z posledních sil.

(v dětství znal důvěrně Brumbár)

Fakt dobrý!

Děkujeme ti Drnáku za tvoji novou fotku, kterou jsme z tebe vymámili. A kterou jsi nám přinesl až do redakce, i když my takových můžeme tisknout denně na tisíce. Ale vážně, jsme moc rádi.

Jo, dík, jasně. Já si poděkuju i sám sobě, jo? Dík, Drnáku.

Ta krychlička tvého autokomba je fakt typická. Nemá 12 hran?

Jo, je čerstvě naleštěná. Stejným voskem mastím lyže. Jako strašlivý lesů pán!
Cha, cha, chá! Když dycky večer drhnu čírem mezi větvema.

Hele, ne každý čtenář zná tu tvoji zázračnou kytaru, řekneš těm, co neví, něco? Něco málo, co?

Lidičky, tak při sólu vybrnkávám tou ďourou na struny z vobou stran, jelikož ten rubovej zvuk je libovej.

Jako jezero za svítání?

Tak! A na hmatníku hraju nosem. Kterej si vždycky před koncertem vořežu do špičky!

Úža, tak jdem vychlemtnout nějaký to pivko?

Úža, kůža. Tak vono v těch lesích u Bezdězu člověku kolikrát vyschne v krku, viď.

(se slavným se k Ampezónům odebral Bruton)

Dva čmeláci

Úrodné plavé lány Liškářova na zimu jako obvykle jen pokropí sporé hrstky sněhu. A dokonce i oblé pahorky zde v krušném únorovém čase mocně vyzařují životodárnou sílu země. A právě zde jsme obrazem zachytili podobu dvou konkrétních krajových představitelů.

První čmelák stál celý život
pevně nohama na zemi.

Druhý čmelák měl tak trochu snahu
kráčet nad vodami.

Ale nikdy daleko nedokráčel.

Oba čmeláci se narodili zároveň v jediném pelíšku pod třezalkami. A zatímco první (nohy na zemi) zemřel mlád, druhý (voda) žil o 75 let déle než jeho vizuálně takřka identický sourozenec.

(fakta nezkreslil Bruton)

Případ neblahého výletu

Smrt mladého muže nastala při zastávce autobusu s výherci soutěže O zlatou mandličku u řeky. Tělo se nenašlo, ale zdrceným rodičům přesto došlo parte bez udání hřbitova a jejich syn byl nezvěstný.
„Ďjó, taková řeka, ta vám vodnese do móře i pytel brambor, jakmilevá s nima na lavečce zaškobrtnete,“ sdělil Zlomenému očku místní rolník. A závistivě pohlédl na detektivův zrezavělý Mlsan Čmeráno zaparkovaný na písečném břehu. Policie dala ruce pryč a prohlásila, že nezvěstný nezmizel, ale odjel do Amsterodamu, kde leží na pohovce v druhém patře, jen jeho rodiče se k němu nechtějí znát a uvádějí státní vyšetřováky do rozpaků. Nebyla to pravda. V druhém patře tam žádná pohovka nebyla. A pak se do věci vložil plukovník Medlásek, podministr vnitra, na kterého si otec pohřešovaného vzpomněl jako na spolužáka z Lidové školy umění.

Zlomené očko, vybaven nebývalými pravomocemi, nechal objednat autobus, který tenkrát s výherci jel na pišingry do Malého Paloučku. A všechny cestující - všechny podezřelé – posadil na jejich tehdejší místa.

Psychologický nátlak byl tvrdý jako vrták z té nejpevnější a nejkalenější oceli. Avšak přesto, jak vidíme, někteří z podezřelých usnuli.
„Rekonstrukcí jízdy jsme tedy nedosáhli ničeho,“ řekl veřejně a nahlas Zlomené očko. „Je zde snad někdo, kdo by se bránil výslechu?“ dodal poté. Ne, nikdo se nebránil…

Z výslechů Zlomeného očka (nesmírně kráceno):

1.
Očko: Co jste dělala, když jste vystoupila z autobusu v místě, odkud je nezvěstný už nezvěstný?
Žihle B.: Dala jsem si citrónový koktejl.
Očko: Vy obvykle, když jedete na výlet za odměnu ze soutěže O zlatou mandličku, když vystoupíte z autobusu, pijete citrónový koktejl?
Žihle B.:Ano, já normálně piju citrónový koktejl.
(detektiv se zamyšleně napije žitné whisky)

2.
Očko: Vystoupil jste z autobusu a co?
Medousk K.: Vole, jsem vystoupil. A, vole, nic. Vole.
(detektiv zamyšleně zkroutí podezřelému jeho voly za záda a ohne jim holou rukou rohy)
Očko: A nic?
Medousk K.: Opravdu nic, pane detektive. Jen jsem si dal citrónový koktejl. Studený, víte. Au.

3.
Očko: Popište mi, co jste dělala, když jste na inkriminované zastávce vystoupila z autobusu.
Pihle S.: Jejda, hnedka inkriminálovaná? To jako že tu zastávku chcete zabásnout? Hele, ale to by mohla bejt vona, né? Co s nim vodjela do toho Amstrdámu. Vy byste tam se mnou nejel?
Očko: (zamyšleně ukazuje podezřelé smotek hašiše s jejím velkým, kudrlinkou ozdobeným podpisem) Do Amsterdamu? Tak co bylo na té zastávce?
Pihle S.: Dala jsem si citrónový koktejl.

„Výslechy jsme tedy nedosáhli ničeho,“ řekl po odpoledni a večeru pilné práce veřejně a nahlas Zlomené očko. Setmělo se. Část podezřelých se zaradovala.

Část podezřelých usínala. Ale i v polospánku je dostihla další Očkova věta. „Ničeho, kromě odhalení pachatele.“ Zaradovaní se přestali radovat a usínající se probudili. „Kterým je vaše kolektivní vina,“ napil se detektiv svého oblíbeného nápoje. „Nelhali jste, to vám budiž přičteno k dobru. Jen jste policii zatajili, že dát si citrónový koktejl vlastně znamená hodit mladého muže do smrtícího proudu řeky, která ve splavu stříbrně pění jako právě nalitý ukvedlaný nápoj z jižního ovoce,“ ukázal Zlomené očko na splav.

„Každého může něco štvát. Tak jako vás všechny do jednoho onen mladý muž. Ale v našem státě po některých překročeních zákona následuje předání soudu. Ten bude rozhodovat o vaší vině a trestu, ne já,“ dodal zamyšleně Zlomené očko.
„A jak jste na ten koktejl přišel?“ nedalo to se nezeptat jednomu z usvědčených. „A i kdyby, tak to přece není žádný důkaz,“ pokračoval tento obtloustlý muž.
„Ne, to není důkaz,“ přikývl Zlomené očko. „Ale zítra na česle pod splavem najdeme tělo a v jeho ruce nepromokavý dopis, ve kterém mrtvý všechny, kdo se o citrónovém koktejlu na tomto místě zmínili, posmrtně obviní. V sejfu Medounkové banky pak objevíme listinu se všemi vašimi podpisy, ve které se zavazujete, že společné tajemství nikdy neprozradíte ani svým nejbližším příbuzným a že vraždu, abyste se nespletli, budete vždy označovat výrazem „dát si citrónový koktejl“. Na mrtvém těle najdeme značně rozmočené, ale stále ještě použitelné otisky vašich prstů s typickými prohlubeninami, které vznikají při svržení oběti pod splav. A tak dále. A tak dále…“ napil se Zlomené očko zasmušile opět žitné whisky. Policejní síly vystoupily ze stínů noci a začaly konat, co jim velký pátrač naznačil. Detektiv nastoupil do otřískaného Mlsanu Čmeráno a zařadil jedničku.

Čmelákův píseček.
Vychází jako příloha Čmeláka a světa. Zaměřeno protiplytce a podpovrchově. Chlebíčky pro redakci Čmelákova písečku dodala firma Hřebenule. Emblém Čmeláčího písečku (v tištěné verzi): Václav Sokol. Rozhovory: Pískorypka Javorák. Včelanství a další kulty: Medo Zlatososák, Ambrozius Šupinka. Čmilozofie: Hálka Pelyněk. Civosologie: Bekyň Byliňák. Vosychologie: Medák Jehněda. Šéfredaktor: Širokolebý Omějan

A další...

V únoru vychází, tak jako každý měsíc, také tištěná podoba Čmeláka a světa (Petr Motýl, Zbuzany 3, 252 25 Jinočany, petrmotyl@volny.cz). Z článků a kreseb, které najdete v únorovém tištěném Čmeláku a světu, nenaleznete nyní na internetu naprosto nic. Až časem, tak za půl roku…

- Z očí do očí (úvodník: zalomená páteř)
- Strašidelná historka (o strašlivém psu na únorové vsi)
- Hádanka (málo těžká)
- Zahradník zůstal ve špici kleští (příběh zahradníka turisty na horách)
- Okénko do historie (o Kvedlákově)
- Tři krátké nohy a stín (do hor kromě zahradníka zavítal i vysloužilý námořní kapitán)
- Neporadíme, nepomůžeme (jeden náš čtenář se podle naší rady pokusil na výdělek pěstovat rampouchy)
- Mimořádný (mistr, který se dokáže zastihnout ve spánku)
- Pod hladinou olejové malby (o obraze Janovce Nazrzadélka)
- Neškodná představa (poměrně komplikovaná)
- Myslivost si pořídila nový kožich (ano, opravdu!)
- Zimní (kratičká báseň)
- Do emigrace (Komenský…)
- Malá meditace (ale soustředili jste se na ni dostatečně?)
- Nelehko (o pocestném na nehostinné palučinské pustině)
- Báseň Pavla Řezníčka Skaliska
- Koláž Jana Motýla „Bujonet“